Výstavy

Plán Brestu podle projektu M. Vaubana, konec 17. st., Archives municipales de Brest

Sébastien Le Prestre de Vauban (1633-1707) byl bezpochyby nejslavnějším projektantem opevnění své doby, ne-li všech dob. Jeho věhlas byl mezinárodní. Jako inženýr a vojenský architekt dal Francii „železný opasek“ (ceinture de fer) – obranný systém valů, který byl funkční ještě v 19. století.

Byl jmenován „velitelem místa Brest“ a v tomto městě zůstal. Geomorfologie Brestu mu připadala nevyhovující. Tento plán, nakreslený anonymní osobou, se nesnadno přizpůsoboval Vaubanovým představám o organizaci ulic. Ten by je mnohem raději viděl v pravidelném schématu. Tento princip uplatnil nejen na levém břehu Penfeldu (v jádru Brestu), ale i na levém břehu (Recouvrance). Tyto dva urbanistické celky propojil opevněním, které později představovalo velký problém, když se město muselo rozšiřovat.

Za bastiony se rozprostírala zelená krajina s poli a cestami, které již v 19. století předznamenaly ulice na okraji historického města.

^{Sonia de Puineuf}

Louis-Nicolas Van Blarenberghe, Pohled na přístav v Brestu, 1774, olej na plátně, Musée des Beaux-Arts de Brest

Louis-Nicolas Van Blarenberghe (1716-1794), který pocházel z dynastie malířů z Lille, je známý především svými bitevními scénami a portréty. Několikrát namaloval přístav v Brestu, který měl strategický význam pro obranu Francie.

Tento velký obraz je jedním z obrazů z 18. století, které město Brest spíše naznačují, než ukazují, protože umělci se vždy více zajímali o vyobrazení činnosti arzenálu než o ulice města. Nacházíme se zde u vjezdu do Penfeldu, řeky, která poskytuje výjimečné přírodní útočiště flotilám. Jsme svědky práce na stavbě lodí, kterou v popředí provádějí trestanci. Za nimi vpravo vidíme siluetu brestského hradu a vlevo řaduspořádaných fasád budov námořnictva.

Malíř věnuje velkou pozornost světlu a maluje rozlehlou oblohu se zlatavými odstíny. Oslavuje tak živost Penfeldu: brestský přístav byl v té době pýchou města i království. Námořní činnost utváří více než cokoli jiného brestskou identitu.

^{Sonia de Puineuf}

Bernardo Bellotto, známý jako Canaletto nebo Canaletto mladší, Drážďany, pohled na pravý břeh Labe, pod Augustovým mostem, 1747, Gemäldegalerie Alte Meister Dresden

Ital Bernardo Bellotto (1721/22 – 1780) byl synovcem slavného benátského malíře Canaletta a nechával si říkat stejným jménem. Tento obraz namaloval na plátno během svého pobytu v Drážďanech. Jedná se o jeden z nejslavnějších pohledů na město z 18. století, tedy z doby, kdy město přitahovalo svou nádherou pozornost umělců z celé Evropy.

Nejkrásnější památky zobrazil malíř v mírně naddimenzované velikosti (Augustův most, Frauenkirche, kostel Nejsvětější Trojice). Jejich siluety vynikají na pozadí velké modré oblohy a zároveň se odrážejí na hladině řeky Labe. Jedná se o velkolepé zobrazení ve styluvedut (pohledů na město) – tehdy oblíbeného malířského žánru. Bellotto se snažil svými pečlivými tahy přesně zobrazit elegantní architekturu města a jeho aktivity koncentrující se podél řeky. Vytříbenou paletou vytvořil prosvětlenou a uklidňující atmosféru.

Tento obraz je součástí rozsáhlé série maleb, které ukazují Bellottovu fascinaci hlavním městem Saska. Tyto snové obrazy podněcovaly představivost a ovlivnily vnímání Drážďan po celou dobu od svého vzniku. Posloužily jako inspirace i těm, kteří se podíleli na rekonstrukci historického centra města na konci 20. století.

^{Sonia de Puineuf}

Claude Jean-Baptiste Jallier de Savault, Neuskutečněný projekt náměstí Ludvíka XVI., plán, kolem roku 1785, Musée des Beaux-Arts de Brest

Tato kresba představuje projekt zkrášlení města, jak si ho na konci osvícenství představoval architekt Claude Jean-Baptiste Jallier de Savault (1739-1806). Velkolepé zařízení, které navrhl, spočívalo v instalaci královské sochy darované bretaňskými státy v roce 1784 na konci hradního poloostrova.

Název tohoto plánu je dostatečný pro pochopení symbolických a praktických otázek, které stály za jeho vypracováním. Především se jednalo o oslavu krále osvoboditele moří, korunovaného na konci americké války za nezávislost: socha tak údajně „velela přístavu, přístavišti a Gouletu“. V duchu doby byl tento typ pomníku vnímán jako skutečné ztělesnění panovníka a je pochopitelné, že takové postavení mu dodávalo hrdinský vzhled nejvyššího velitele námořnictva, v srdci prvního arzenálu království.

Šlo také o to, aby královské náměstí koexistovalo se „zařízeními plánovanými námořnictvem“. Tyto sklady, instalované na úpatí hradu a proti jeho proudu, se prolínají s monumentálním programem v obratné souhře veřejných a vojenských prostor. Rizika spojená s tímto svérázným soužitím nakonec přiměla správu námořnictva, aby od projektu, který se setkal s velkým nesouhlasem obyvatelstva, ještě před vypuknutím revoluce upustila.

^{Yvon Plouzennec}

François de Cuvilliés starší, Projekt demolice opevnění Drážďan, 1761, SLUB Dresden Deutsche Fotothek

Bombardování Drážďan za sedmileté války pruským králem Fridrichem II. bylo nejvážnějším poškozením města před rokem 1945. Poté, co bylo předměstí zničeno již v listopadu 1758 a v srpnu 1759, bylo samotné opevněné město poprvé napadeno ve dnech 19. až 22. července 1760. Zejména jeho jihovýchodní část – asi třetina budov byla zcela zničena.

Aby se zabránilo dalším škodám, nařídil král August III. proti odporu vojska co nejrychlejší demolici pevnosti – zboření hradeb a zasypání příkopu. Již první plány vrchního architekta Julia Heinricha Schwarzeho (1706-1775) však narazily na majetkoprávní potíže, neboť četné soukromé pozemky na Contrescarpe (mimo pevnost) neumožňovaly vybudování reprezentativní promenády s náměstími a průchody.

Pravděpodobně to byli kurfiřtský kníže a kněžna Friedrich Christian (1720-1763) a Marie Antonie (1724-1780), kteří od ledna 1760 do ledna 1762 uprchli do Mnichova a navázali kontakt s bavorským dvorním architektem Françoisem de Cuvilliés (1695-1768). Cuvilliés následně vytvořil jeden z velkých urbanistických projektů Drážďan 18. století. Ten se vyznačoval především vytvořením 45 metrů široké třídy na vnější straně pevnostního příkopu, přerušované kruhovými a čtvercovými náměstími, které měly označovat vstupy do opevněného města. Dalším důležitým prvkem plánu byla výstavba monumentálního obytného paláce v areálu pevnosti severozápadně od Zwingeru. Měl vzniknout prostorný komplex s podlouhlým předhradím a nádhernými zahradami směrem k Ostragehege. K takovému areálu by historické město působilo téměř jako starobylý přívěsek.

Nakonec byl Cuvilliéův plán velmi rychle zavržen. Během destrukce Drážďan, která proběhla v první třetině 19. století, došlo k návratu k Schwarzovým plánům, které byly mnohem skromnější a více odpovídaly reálným majetkovým poměrům.

^{Stefan Hertzig}

Bernardo Bellotto, známý jako Canaletto nebo Canaletto mladší, Pohled na zničený Kreuzkirche, mědirytina, 1765, SLUB Dresden Deutsche Fotothek

Pohledy na Drážďany byly známé mimo jiné díky oběhu rytin – mnohonásobných vyobrazení, která bylo možné levně zakoupit. Také některé Bellottovy obrazy byly reprodukovány v této formě. Tato rytina ukazuje, jak byla výstavba „Florencie na Labi“ (jak se Drážďanům přezdívá) nevyhnutelně závislá na náhodné a někdy i plánované destrukci.

Autor zde zachytil ruiny kostela Kreuzkirche po zřícení jeho věže. Historický kostel byl během sedmileté války těžce poškozen a byl přestavován v jiném, moderním stylu, když se věž náhle dramaticky zřítila.

Tento kostel, jehož počátky sahají až do středověku, se nachází na klíčovém místě města (na náměstí Altmarkt) a v průběhu staletí prošel mnoha přestavbami a rekonstrukcemi.

^{Sonia de Puineuf}

Gussy Hippold-Ahnert, Lázeň u Modrého zázraku, 1935, Hygiene-Museum Dresden

Na tomto malém akvarelu z 30. let 20. století zachycuje Gussy Erika Hippold-Ahnertová (1910-2003) Loschwitzský most, který byl slavnostně otevřen v roce 1893 a přezdívalo se mu “Modrý zázrak”. Jeho kovová konstrukce bez pilotů v řece byla považována za technický úspěch a jako taková byla velmi obdivována. Most se stal brzy dominantou Drážďan – města na cestě k modernitě.

Na úpatí mostu autor zobrazuje lázně, ke kterým vedla malá lávka. Město Drážďany bylo známé svým důrazem na respektování otázek veřejného zdraví. Loschwitzský most spojoval město se čtvrtí, kde byla na přelomu století vybudována četná sanatoria. Pobývaly zde osobnosti ze světa umění a politiky, které pomáhaly utvářet nový obraz Drážďan jako hlavního města hygieny.

^{Sonia de Puineuf}

Hans Scharoun, Návrh do soutěže Německého muzea hygieny z roku 1920, v pozadí Zwinger, Archiv der Akademie der KünsteBerlin.

Hans Scharoun (1893-1972), jeden z největších německých architektů 20. století, se v mládí zúčastnil soutěže Německého muzea hygieny v Drážďanech. Tento expresionistický akvarel zobrazuje budovu s rozsáhlým půdorysem včetně nápadné krystalické formy v perspektivě budov Zwingeru. V pozadí lze pozorovat siluety věží a kopulí historického města.

Již v době Belle Epoque se v Drážďanech uvažovalo o vytvoření muzea hygieny. Tento projekt podpořil Karl August Lingner, průmyslový chemik, který vyvinul ústní vodu Odol. Jeho komerční úspěch mu umožnil pořádat v Drážďanech mezinárodní výstavy hygieny, které přitahovaly velké množství diváků.

Vlivem dějinných zvratů bylo muzeum postaveno až v roce 1930. Monumentální budova nebyla postavena na místě, které jí Hans Scharoun určil ve své představě, ale na druhé straně historického centra města, naproti Großer Garten.  Její monumentalita a mohutnost již napovídá, proč byl její architekt Wilhelm Kreis po roce 1933 jedním z Hitlerových oblíbených architektů.

^{Sonia de Puineuf}

Walter Hahn, Drážďany-Striesen, Německo. Pohled na čtvrť s náměstím Waldersee-Platz (Stresemannplatz). Šikmý letecký pohled od východu, 1924, SLUB Dresden Deutsche Fotothek

Walter Hahn (1898-1969) fotografoval ze vzduchu čtvrť Striesen, která vznikla na konci 19. století na východě města jako zelené obytné předměstí. Rozkvět zahradnictví vedl k rozvoji této historické vesnice, která přispěla k hospodářskému rozvoji Drážďan.

Od roku 1860 byl Striesen budován podle urbanistického plánu, který vytvářel šachovnicový vzor parcel. Elegantní vily a bytové domy obklopené zahradami odpovídaly potřebám hygienického hnutí.

Striesensice zažil na počátku 20. století velký průmyslový rozmach (např. výroba fotoaparátů a cigaret), ten však nezničil jeho charakter zeleného města. Tato fotografie z roku 1924 ukazuje malebnou zástavbu pravidelně zasazenou do zeleně: příjemné prostředí pro život obyvatel podle vzoru zahradního města.

^{Sonia de Puineuf}

Mapa čtvrti Saint-Martin: Plán čtvrti Annexion (1877), od silnice Moulin à poudre po Valy-Glas, ulice Kerfautras, Pařížská ulice a náměstí Svobody, 1877, Archives municipales de Brest

Čtvrť Saint-Martin (nejprve nazývaná čtvrť Annexion) vznikla z touhy obce vytvořit předměstí se všemi potřebnými zařízeními. Tato urbanistická operace byla reakcí na nárůst počtu obyvatel, které vnitřní město nemohlo důstojně pojmout.

Pozemky, které město Brest získalo, byly odebrány sousední obci (Lambézellec) – odtud název anexe. Pole s několika statky se na konci 19. století proměnila ve čtvrť charakteristickou pro toto období.

Tento plán ukazuje bloky uspořádané do pravidelné sítě ulic od kostela zasvěceného svatému Martinovi. Zde byla postavena krytá tržnice (za kostelem), škola a veřejná umývárna. Tyto budovy ztělesňovaly zájem o hospodářský a sociální pokrok, který oživoval třetí republiku: obchod, vzdělání a hygienu.

Čtvrť byla během války jen málo poškozena a stále se v ní nacházejí neporušené budovy z tohoto období. Kromě toho byly na pozemcích, které dříve patřily náboženským kongregacím, realizovány novější developerské projekty.

_{Sonia de Puineuf}

Joseph-Victor Tritschler, Neuskutečněný projekt mostu v Brestu (Penfeld), 1843, Archives Municipales de Brest

Řeka Penfeld, historická kolébka Brestu, je úzce spjata s osudem města. Na obou březích vznikly obchodní a vojenské přístavy, ale dlouhou dobu neexistoval jiný způsob přepravy přes oba břehy než přívoz, který byl stejně náhodný jako nebezpečný.

Teprve v roce 1861, za druhého císařství, byl po téměř 30 letech průtahů a sporů mezi místními a státními orgány konečně otevřen Císařský most. Předcházelo mu několik spontánních návrhů, včetně návrhu Josepha-Victora Tritschlera (1815-1879).

V roce 1843 navrhl tento podnikatel a městský radní, kterému nechyběl umělecký talent, projekt visutého mostu s velkým obloukem. Most měl být vybaven pohyblivou mostovkou a uprostřed se otevírat, aby umožnil průjezd námořních lodí s nejvyššími stěžni. Jeho monumentální oblouk se měl tyčit 55 metrů nad nejvyššími přílivy a 400 schodů mělo umožnit zachovat pěší provoz během průjezdu lodí.

Ačkoli byl Tritschlerův velkolepý projekt v roce 1852 městskou radou v Brestu zachován, nakonec byl zamítnut ve prospěch kyvného mostu, který předložili architekt Nicolas Cadiat a inženýr Alphonse Oudry.

^{Christine Berthou-Ballot}

Brest, oceánnský přístav, plán z roku 1919, soukromá sbírka

Z rostoucího námořního obchodu mezi Amerikou a starým kontinentem těžila řada měst na pobřeží Atlantiku. Například Le Havre se stal lodním přístavem spojující Francii s New Yorkem. Brest snil o tom, že se stane významným transatlantickým přístavem, který bude sloužit tisíci cestujících do Spojených států a zpět.

V letech 1883 až 1919 vynaložila Obchodní komora značné úsilí k přesvědčení francouzské vlády, aby Brestu udělila privilegium provozovat obchodní linku, která by mu v dopravě umožnila konkurovat Panamě a Colónu. To by městu poskytlo možnost diverzifikovat svou činnost od námořnictva, zlepšit silniční a železniční infrastrukturu a rozšířit se v námořní oblasti.

V této souvislosti se zrodil plán oceánského přístavu Brest, na jehož základě lze odhadnout významné rozšíření města směrem k moři se zařízeními určenými speciálně pro transatlantickou dopravu. Tento projekt se sice nikdy neuskutečnil, nicméně byl v různých turistických dokumentech prezentován jako samozřejmost. Tento pokus o vnucení osudu městu byl snem, který se zdál být naplněn po Velké válce, kdy brestský přístav přivítal lodě s vojáky americké armády.

^{Sonia de Puineuf}

Georges Milineau, Plán úpravy, zvelebení a rozšíření města Brest, 1920, Archives municipales de Brest

Tento plán vypracoval Georges Milineau, architekt města Brest, po první světové válce, kdy byly vyřazeny z provozu hradby vybudované Vaubanem v 17. století. Poté, co oficiálně ztratily svou obrannou roli, se dalo předpokládat, že jejich zničení umožní městu expandovat.

Milineau si proto představoval, že je nahradí „první okružní vnitřní silnice polygonálního tvaru“ – jakási zelená cesta kolem historického města. Tento projekt však narazil na obstrukce námořnictva. Námořnictvo požadovalo za přenesení hradeb přemrštěnou cenu, která by se připočetla k nákladům na jejich zničení. Tento projekt by umožnil propojit staré město s novějšími okrajovými čtvrtěmi.

Milineau také plánoval rozšířit ulici Rue de Siam, srovnat se zemí neudržované bloky, aby vznikla náměstí, a vytvořit pěší přístup k moři (území stále přísně střežené armádou). Tento ambiciózní plán hygienického města, otevřeného automobilové dopravě, racionálně rozčleněného a architektonicky sladěného, nemohl být ve své době realizován. Teprve násilná destrukce za druhé světové války umožnila, aby se tento projekt stal opět aktuálním.

^{Sonia de Puineuf}

Titulní strana knihyBrest od Pierra Mac Orlana, 1926, Paříž, vyd. Emile-Paul frères, soukromá sbírka

Pierre Mac Orlan (1882-1970), spisovatel, který se často pohyboval v pařížské bohémě, napsal povídku o městě Brest, která vyšla v Paříži ve sbírce „Portrait de la France“.

Básník, kterého okouzlil půvab dělnických čtvrtí a přístavů, několikrát pobýval v Bretani. Ve své knize líčí své toulky a setkání ve městě Brest, k němuž má nejednoznačný vztah. Někdy tvrdí, že ho miluje „víc než kterékoli jiné město ve Francii“, a to díky přátelstvím, která tam navázal, a jindy ho hodnotí poměrně přísně, pokud jde o jeho architekturu a urbanismus bez jakýchkoli pozoruhodných kvalit.

Psala se polovina 20. let 20. století a Brest osciloval mezi přetrvávající minulostí a modernitou, která si razila cestu. Zvuk dřeváků na dlažbě ulice Rue de Siam se mísí s jazzovou hudbou. Pro Mac Orlana je pokrok nevyhnutelný, i když „Brest je město, které patří minulosti a které minulost každý den znovu získává“. Předpovídá, že jednoho dne „se v přístavu z křišťálu, oceli a mosazi obalené hedvábím bude mluvit všemi jazyky“. Do té doby se mu zdá, že město, „jehož konfigurace umožňuje představivosti tolik ekonomických a literárních hypotéz“, „dřímá dočasným spánkem“…

^{Sonia de Puineuf}

Stavba mostu Albert-Louppe, z brožury Le pont Albert Louppe, Finistère vydané Société anonyme des entreprises Limousin v roce 1930, soukromá sbírka

Tato fotografie zachycuje stavbu mostu Albert-Louppe přes řeku Elorn v brestském přístavu. Jednalo se o dlouho očekávaný projekt. Dokud nebyl uveden do provozu, bylo nutné k překonání řeky využívat trajekty v Le Passage. Na trajekty se nakládali lidé, zboží a dokonce i dobytek. S příchodem automobilů se přívozy staly zastaralými. Most, který postavil inženýr Eugène Freyssinet (1879-1962), byl s velkou pompou slavnostně otevřen v roce 1930 prezidentem republiky.

Tato stavba je pozoruhodná jak po technické, tak po estetické stránce. Most se skládá ze tří polí o délce 173 m, což byl v době jeho výstavby světový rekord. Monumentální bednění oblouků bylo vyrobeno na souši, poté převezeno přes břehy a instalováno na pilíře zasazené do řeky. Most byl navržen jako dvoupodlažní: horní podlaží pro automobily, spodní podlaží pro vlaky (pro něž však nakonec nikdy nebyly zavedeny koleje).

Most byl za války těžce poškozen, ale zničený oblouk byl rychle obnoven, možná až příliš rychle: je to jediný z oblouku, který nyní trpí silným poškozením. Funkční mostovka byla v 60. letech 20. století rozšířena, ale kvůli rostoucímu automobilovému provozu zastarala. Na počátku 90. let 20. století byl vedle něj postaven další most. Od té doby most Albert-Louppe využívají pěší, cyklisté a bruslaři.

Budoucnost tohoto mostu, který byl prohlášen za „památku 20. století“ se v současné době zdá být nejistá. Náklady na zničení tohoto výjimečného architektonického dědictví by byly stejně vysoké jako náklady na jeho renovaci.

^{Sonia de Puineuf}

Walter Hahn, Jižní obvod s okresním soudem, pohled na severovýchod, 1932, SLUB Dresden Deutsche Fotothek

Fotografie Waltera Hahna zachycuje předměstí Drážďan vystavěné ve 20. letech 20. století. Mírně moderní budovy ještě nemají ploché střechy, ale mají hladké fasády. Jejich balkóny směřují do obecní zeleně, kterou zdobí několik mladých stromků. Tyto bloky kolektivního bydlení jsou uspořádány do architektonického souboru, který se rozchází s archetypální ulicí a dávají tak přednost cirkulaci vzduchu a světla. Jsou typické pro meziválečný evropský urbanismus.

Za těmito budovami se nacházejí soudní budovy s věznicí postavenou na počátku 20. století. Vedle nich se nachází moderní objekt: sportovní hřiště technické vysoké školy.

V popředí je vidět nezastavěný pozemek, který čeká na budoucí výstavbu.

^{Sonia de Puineuf}

Hans Richter, Budova na Pirnaischer Platz, pohled od východu, návrh, 1930, Landesamt für Denkmalpflege Sachsen

Architekt Hans Richter (1882-1971), který se do Drážďan přistěhoval v roce 1919, se zasloužil o zavedení architektonické moderny do vzkvétajícího hospodářství města. Nejvíce se proslavil stavbou sídliště Trachau.

Tato kresba znázorňuje jeho nedokončený projekt náměstí Pirnaischer Platz, které se nachází v blízkosti historického centra města. V pozadí je vidět věž obytného paláce (Residenzschloss). Richterův návrh náměstí ignoroval malebný vzhled oblasti: eklektickou stavbu vpravo postavil do kontrastu s radikálně moderní budovou, jejíž průhlednou, celoskleněnou fasádu podpírají sloupy.

Tento typ projektu reagoval také na výzvu pro rozvoj města v době zvýšené mobility. Na velikost veřejných prostranství se začalonahlížet novou optikou, která brala v potaz automobilovoua tramvajovou dopravu. To vyžadovalo opuštění úzkých uliček z minulosti ve prospěch širokých tříd. Náměstí Pirnaischer Platz je nyní důležitou křižovatkou a styčným bodem mezi rekonstruovaným městem a jeho okolím.

^{Sonia de Puineuf}

Peter Birkenholz, Kresba města kulových domů, 1927, Architekturmuseum der TU München

Tato úžasná kresba Petera Birkenholze (1876-1961) je předobrazem jeho návrhu kulového domu (Kugelhaus) postaveného pro výstavu Město techniky v Drážďanech v roce 1928. Tato krátce existující budova, která byla příkladem konstrukční zručnosti a estetické odvahy, sloužila jako sídlo různých výstav a kavárny, než ji v roce 1938 zbourali nacisté, kteří ji považovali za příklad „zvrhlé techniky“.

Stavební inženýr Birkenholz si představoval, že bude stavět celá města z kulových domů, jak ukazuje tato kresba. Birkenholzův přístup byl v souladu s nadšením pro technický pokrok, které sdíleli modernističtí architekti. Jejich cílem bylo racionalizovat výstavbu, aby se ušetřil čas a peníze, a tím uspokojit potřeby mas. Preferovali používání moderních stavebních materiálů, modulů a standardizovaných sériově vyráběných prvků.

^{Sonia de Puineuf}

Wilhelm Rudolph, Zöllner Straße, nedatováno (po roce 1945), Staatliche Kunstsammlungen Dresden

Wilhelm Rudolf (1889-1982) – kreslíř, rytec a malíř – byl svědkem zkázy Drážďan, města, ve kterém studoval a kde strávil většinu svého života.

Tento obraz je součástí série kreseb a rytin, které zobrazují zničenou městskou krajinu, částečně pokrytou sněhem. Pocit opuštěnosti je umocněn autorovým zvláštním stylem, kdy vedle sebe staví drobné rychlé šrafury, aniž by nějak rozlišovalmezi zobrazovanými motivy. Obloha bez slunce tak jako by splývala s troskami a několika křehkými postavami, které se odvážily vstoupit do zničeného města.

Tento cyklus je vyvrcholením Rudolfova díla, které nutkavě zobrazuje hrůzu zkázy. Ve svých vzpomínkách popisuje noční můru, která v té době panovala: „Světlo 14. února 1945 osvětlovalo jen žhnoucí, doutnající peklo na Labi, kde byly den předtím Drážďany.“

Mnoho dalších umělců si zničené město vzalo za námět, zejména proto, že obnova Drážďan trvala dlouho. Ruiny tam stály desítky let jako přízraky ukradené slavné minulosti.

^{Sonia de Puineuf}

Jacques Prévert, Barbara, úryvek z básně, 1946

Básník Jacques Prévert (1900-1977) navštívil Brest mezi válkami několikrát. Toto oceánské město pro něj bylo místem radostných setkání s přáteli umělci, spisovateli a dalšími intelektuály. Když se po válce do Brestu vrátil, objevil zde pole ruin. Pod dojmem tohoto zážitku napsal jednu ze svých nejslavnějších básní: Barbara.

Tato báseň, strukturovaná anaforou „Vzpomeň si na Barbaru“, vypráví o předválečném Brestu, kde básník v dešti pozoroval neznámou, krásnou a zamilovanou mladou ženu. V ulici Rue de Siam ji osloví muž. Postupně však tuto vzpomínku na prosté a pomíjivé štěstí vystřídá neúprosná realita tragických dějin: „šťastný déšť“ ustupuje „bouři železa oceli krve“ (bombardování). Výsledkem je město zničené bombami, město, „z něhož nic nezbylo“.

Barbara byla zhudebněna Josephem Kosmou a nazpíval ji Yves Montand. Sám Jacques Prévert několikrát recitoval tuto svou báseň, která je dnes neopominutelnou součástídědictví Brestu. Rue de Siam se stala významnou topografickou dominantou, městskou tepnou, která byla přebudovaná v období rekonstrukce a která shrnuje pohnutou historii Brestu ve 20. století. Pokud jde o Barbaru, jde o jméno Annie Noël, přítelkyně Jacquese Préverta z Brestu, která byla členkou odboje.

^{Sonia de Puineuf}

Horst Naumann, plakát k výstavě „Nové Drážďany“, 1946, Stadtmuseum Dresden

V roce 1946 se v Drážďanech konala velká výstava s názvem „Nové Drážďany“. Na ní se sešly projekty na rekonstrukci města ze všech stran: nejen od renomovaných architektů a projektantů, ale i od běžných občanů, kteří reagovali na výzvu Výboru pro rekonstrukci města Drážďany.

Tento plakát byl speciálně navržen k oznámení výstavy. Jeho autor Horst Naumann (1908-1990) mistrně ztvárnil myšlenku městského snu, který osciluje mezi tradicí a modernitou.

V popředí obrazu je monumentální postava putta držícího znak města Drážďany. Při pohledu proti světlu toto dítě symbolizuje bývalé město, které zaniklo ve válce. Za jeho tmavou siluetou se objevují bledé architektonické tvary zalité světlem jako příslib obnovy. Jejich styl je různorodý: lze vytušitrysy klasické (kopule), ale i modernější (hladké fasády), nebo dokonce zcela futuristické (mrakodrapy v pozadí).

Soutěž o nápady na nové Drážďany byla chytrým politickým aktem, ale především příležitostí potvrdit odolnost obyvatel Drážďan. Veřejnost se mohla seznámit nejen s některými velmi vážně míněnými myšlenkovými směry, ale i s nápaditýmiutopiemi. Ani první, ani druhé však nebyly využity k obnově vybombardovaného centra města.

^{Sonia de Puineuf}

Walter Möbius, Drážďany, náměstí Almarkt. Pohled od bývalého obchodu s módou Möbius na staveniště a obytné a obchodní budovy (1953-1956; arch. H. Schneider a K. Röthig), kostel Svatého kříže a radniční věž, 1953-1956, SLUB Dresden Deutsche Fotothek

Walter Möbius (1900-1959) byl prvním pracovníkem fotografického archivu Univerzitní knihovny v Drážďanech (nyní Německá fototéka). Tato Möbiusova fotografie zachycuje pohled z ptačí perspektivy na náměstí Altmarkt, které bylo v té době v rekonstrukci.

Snadno rozeznáte ojedinělé historické budovy – kostel Svatého kříže a věž radnice –, některé ruiny starých budov, ale především nové budovy, které náměstí strukturují. Jejich impozantní velikost a propracované fasády svědčí o snaze nabídnout obyvatelům města bydlení, které by vytvářelo iluzi, že konkuruje domům pánů minulosti. Jedná se o pozdní aplikaci doktríny socialistického realismu a „národních tradic“(formulované v SSSR) v oblasti architektury. Tyto „dělnické paláce“ měly symbolizovat sociální pokrok komunistické společnosti. Ústředním bodem města se stalo náměstí Altmarkt. Na severu je ohraničeno širokou dopravní tepnou, určenou pro oficiální akce a vojenské přehlídky nového politického režimu.

Díky vyvýšenému bodu, který Möbius zvolil pro svou fotografii, je možné vidět i dočasnoukasárnu v popředí, uspořádanou do čtverce. Jedná se o dočasnou architekturu, která umožňuje ubytování dělníků přímo na staveništi v komfortních podmínkách.

^{Sonia de Puineuf}

Walter Möbius, Zřícenina kostela Frauenkirche s pasoucími se ovcemi, 1957, SLUB Dresden Deutsche Fotothek

Násilné bombardování v noci na 13. února 1945 si vybralo svou daň na budově, která bývala pýchou Drážďan: Frauenkirche. Náměstí Neumarkt, na němž kostel stál, bylo vyklizeno, ale obyvatelé Drážďan nesouhlasili s tím, aby byly ruiny srovnány se zemí. Chtěli uchovat vzpomínku umístění církevní památky v srdci historického centra. Ruiny se tak staly jedinou památkou v tomto no-man’s landu.

Fotografie z roku 1957 zachycuje zvláštní střed města: hromadu kamenů kolem zbytků zdi kostela Frauenkirche na zelené louce, která slouží jako pastvina pro ovce. Tato louka představovala vyčkávací řešení v době ostrých diskusí. Řešení, které trvalo několik desetiletí, až do 90. let 20. století. Do té doby se život obyvatel odehrával spíše na okraji historického centra města.

V té době se Drážďany staly zvláštní turistickou destinací se stěží skrývanými politickými záměry: lidé si přicházeli prohlédnout sbírky obrazů a porcelánu a zhodnotit válečné škody. Zničení „Florencie na Labi“ Spojenci bylo komunistickým režimem obratně využito k propagandistickým účelům proti západnímu bloku.

^{Sonia de Puineuf}

Oswald Enterlein, Projekt kulturního domu na náměstí Altmarkt, 1954, Stadtmuseum Dresden

Grafik a malíř Oswald Enterlein (1884-1963), nespokojený s vlekoucími se plány na rekonstrukci zničeného centra města, vypracoval kolem roku 1954 jako „drážďanský fanatik“ vlastní plány pro centrum města, zejména pro náměstí Altmarkt. V tomto roce Chruščov vyhlásil obrat k industrializované výstavbě, ale Enterlein to ve svém návrhu nezohlednil.

Díky intenzivní četbě novin se Enterlein dozvěděl o plánech hlavního architekta města Herberta Schneidera, který v duchu „16 zásad urbanismu“ převzatých ze Sovětského svazu plánoval pro centrum města monumentální stavbu: věž v klasickém socialistickém stylu.

V souladu s těmito pokyny navrhl Enterlein reprezentativní budovu na jižní straně náměstí Altmarkt. Bohatě zdobená pětistupňová věž s impozantní výškou 135 metrů měla být přístupná po širokém schodišti. Základna hlavní části budovy byla jakousi zvětšenou replikou drážďanského Zwingeru. Na průčelí budovy bylo několik výklenků s terasami zdobenými sochami. Mrakodrap byl velkolepě zakončen točitým schodištěm s impozantní koulí z opálového skla a lucernou. Budova měla obsahovat byty, kavárnu a restauraci a také hotel a měla být postavena z míšeňské červené žuly a labského pískovce. Měla být lemována dalšími bohatě zdobenými budovami, včetně „úřednických věží“ na severní straně náměstí.

Enterlein své plány předložil drážďanské městské radě a v roce 1958 je zaslal také Hermannu Henselmannovi, tehdejšímu hlavnímu architektovi Velkého Berlína. Veškeré jeho úsilí však bylo marné.

^{Claudia Quiring}

Nouzové domky Kerédern, kolem roku 1950, archives municipales de Brest

Po válce začala rychlá obnova centra Brestu. Obyvatelé byli ubytováni v dočasných sídlištích, která se skládala výhradně z kasáren. Tyto malé dřevěné domky, které představovaly záchranné nouzové řešení, dodali Američané částečně ve formě stavebnic.

Fotografie z městského archivu zachycuje sídliště Kerédern, které vyrostlo uprostřed krajiny jako malé město. Chatrče uspořádané v pravidelných řadách byly vybaveny zařízením, k němuž mnozí obyvatelé Brestu před válkou neměli přístup. Každý dům měl číslo, které se stalo adresou jeho obyvatele, jenž v něm byl za malý poplatek ubytován. Ulice neměly žádná jména. Všechny chatrče vypadaly stejně, měnila se jen jejich velikost.

Navzdory této zdánlivé strohosti byl život v kasárnách organizován s nadšením a solidaritou. Po několik let se zde utvářela jakási sociální utopie, která nebyla předem promyšlená. Lidé díky ní uvěřili v možnost kolektivního štěstí, což ilustrujíděti hrající si společně na ulici a sousedé sdílející jídlo.

Obyvatelé chatrčí postupně přilnuli ke svým dočasným domovům, které si přizpůsobili podle svých představ a které nikdy nechtěli opustit. Pro některé z nich bylo stěhování do bytových domů velmi bolestivé.

^{Sonia de Puineuf}

Quéliverzanské věže ve výstavbě, Brest, 1954, Archives municipales de Brest

Na této fotografii jsou zachyceny bytové domy ve čtvrti Quéliverzan. Tyto věžáky jsou součástí „betonových květin“, které umožnily znovu ubytovat obyvatelstvo Brestu, dočasně umístěné v kasárnách. Jednalo se o jednu ze šesti „experimentálních lokalit“, které byly ve Francii realizovány za účelem testování nových urbanistických a stavebních postupů.

Jejich architekti Raymond Lopez a Raymond Gravereaux se těsně před válkou proslavili stavbou nemocnice Morvan, která je skvělým příkladem modernistické klasicistní architektury v Brestu. Zde navrhli budovy, jejichž modernost byla radikálnější: pilíře ve tvaru písmene V podpírají věže čtvercového půdorysu s prefabrikovanými fasádami s typizovanými otvory (okna a lodžie). V 80. letech 20. století byly rehabilitovány šedým a modrým obkladem.

Tyto dvanáctipatrové budovy byly prvními „mrakodrapy“ v Brestu.  Symbolizují odvahu přestavby za hradbami, kde se utvářelo „bílé město“ o menší výšce.

^{Sonia de Puineuf}

Jean-Baptiste Mathon, Plán rekonstrukce a rozvoje Brestu, 1948, Archives municipales de Brest

Architektem určeným pro plán rekonstrukce Brestu byl Jean-Baptiste Mathon (1893-1971). V roce 1923 získal Velkou cenu Říma a byl zastáncem umírněné moderny, která smiřuje požadavky technologicky se měnícího světa s urbanistickými kompozicemi inspirovanými tradicí.

Jeho plán na rekonstrukci a rozvoj Brestu dovršil sen o uspořádaném městě, který v 17. století sepsal inženýr Vauban a který se v meziválečném období snažil realizovat architekt Milineau. Rue de Siam, rozšířená pro automobilovou dopravu, se stala hlavní osou nového města vybudovaného na troskách rozbombardovaného města. Na novém srovnaném terénu byly bloky uspořádány do pravidelného rastru. Naměstí Svobody (Place de la Liberté) otevřelo velkolepou perspektivu na „Versailles na moři“, kterým byl Mathonův Brest. Jak však město nabíralo na výšce, ztrácelo veškeré spojení s břehy Penfeldu, kde se odděleně rozvíjel arzenál.

Mathon stanovil pravidla pro přestavbu centra města, aby mu dodal celkovou jednotu (ovšem s tím, že odškodnění majitelé měli volnost při výběru architektů). Nařízené fasády, které rámují náměstí Svobody, upravil podle zvláštního vzoru (z kamene). Brest byl přestavěn s relativní volností, která měla zaručit městskou homogenitu.

^{Sonia de Puineuf}

Dieter Bankert, Soutěžní návrh Pražské ulice (Prager Straße) v Drážďanech, 1962, Deutsche Architektur, 3-1963.

V roce 1962 se v Drážďanech konala soutěž na projekt Pražské ulice (Prager Strasse), která znamenala modernistický obrat v architektuře a urbanismu města. Cílem bylo pokračovat v rekonstrukci pod novou záštitou. Byl opuštěn pompézní socialistický realismus a „národní tradice“ náměstí Altmarkt a Prager Strasse se stala ukázkovým fragmentem moderního socialistického města.

Prager Strasse, která při bombardování lehla popelem, bývala důležitou dopravní tepnou Drážďan s obchody a buržoazními budovami. Spojovala historické centrum s hlavním nádražím, přes které vždy přijížděli návštěvníci Drážďan. Záměrem tedy bylo přivítat je při příjezdu v nové atmosféře: v atmosféře šťastného, prostorného a světlého města, jak ukazuje tento obraztypický pro ducha soutěže.

Soutěž určila obrysy rekonstrukce (nebo spíše stavby, protože vznikla na panenském pozemku), která se inspirovala moderním hnutím meziválečného období. Můžeme zde vidět čisté formy budov uspořádané netypickým způsobem tak, aby vytvářely spíše náměstí než ulici.

Dieter Bankert patřil k těm architektům NDR, kteří byli obzvláště otevření novému vývoji a kteří nedbali na oficiální směrnice, což jeho kariéře neprospělo.

^{Sonia de Puineuf}

Pražská ulice (Prager Straße) z pohledu od hotelu Newa, 1970, Stadtarchiv Dresden, anonymní fotograf

Tato fotografie zachycuje Pražskou ulici v podobě, v jaké byla (znovu)vybudována v 60. letech 20. století. Ulice byla překvapivě navržena jako centrální prvek „socialistického města“ a inspirovala se západními modely, jako je Lijnban v Rotterdamu. Ve vysokých, uhlazených barových budovách se na levé straně nacházejí hotely pro zahraniční návštěvníky a na pravé straně bydlení pro místní obyvatele. Jsou uspořádány za nižšími budovami, vyhrazenými pro obchody a restaurace, v promyšleném rytmu, aby vytvořily urbanistickou kompozici, v níž je ceněn veřejný prostor pro pěší. Prager Strasse se stává malým městem, každodenním prostředím šťastné společnosti. Celek zkrášluje několik výsadeb a především krásné fontány.

Navzdory svým rozměrům nepůsobí budovy na Prager Strasse ohromujícím nebo nepřátelským dojmem. Fasády zdobí porcelánové obklady, které decentně připomínají bohatou historii Drážďan jako oblíbené turistické destinace.

Fotografie byla pořízena z okna hotelu Newa nedaleko nádraží. V pozadí vpravo je vidět zvonice kostela Kreuzkirche (kostel Svatého kříže), fasády budov na náměstí Altmarkt a modernější Palác kultury, který byl postaven, aby Pražskou ulici uzavřel.

^{Sonia de Puineuf}

Ulrich Häßler, Palác kultury, Drážďany (arch. Leopold Weil& Klaus Wever, 1966-69), 1985, Bundesarchiv Koblenz

Na této fotografii je zachycen Palác kultury, který byl v Drážďanech postaven na konci 60. let 20. století po dlouhém váhání.

Palác kultury je charakteristickým typem budovy kulturní politiky v NDR. Jedná se o veřejné místo určené k pořádání všech druhů kulturních akcí (koncerty vážné a populární hudby, přehlídky, výstavy), ale také oficiálních slavností režimu. Jejich součástí bývá často i veřejná knihovna (např. v Drážďanech). Výstavba těchto „kulturních domů“ zhmotňovala sen o štěstí dělnické třídy, která by díky komunistické revoluci měla přístup k vytříbeným volnočasovým aktivitám, jež byly dříve vyhrazeny buržoazii. Jedná se tedy o jeden z výrazných symbolů rovnostářské společnosti.

Drážďanský kulturní palác je elegantní modernistická budova, která vypadá jako skleněný box na betonových sloupech. Svou lehkostí se vymyká mohutným budovám na náměstí Altmarkt z 50. let, s nimiž se střetává. Nenápadně ji korunuje kovová struktura, v které se nachází koncertní sál, který je vidět pouze ze vzduchu (jak je znázorněno zde). Na boční stěně budovy byla instalována rozměrná nástěnná malba zobrazující „cestu rudé vlajky“.

Silueta Paláce kultury byla původně vidět už z Prager Strasse, ale dnes mezi těmito dvěma fragmenty socialistického vzorového města vyrostly další budovy.

^{Sonia de Puineuf}

Richard Peter sen., Misková Fontána (autorka Leoni Wirth), kolem roku 1975, SLUB Dresden Deutsche Fotothek

Pražská ulice (Prager Strasse) se po své (re)konstrukci stala oblíbeným místem pro život obyvatel Drážďan, jak ukazuje tato fotografie ze 70. let 20. století. Je na ní zachycena skupina dětí hrajících si u fontány, kterou vytvořila umělkyně Leoni Wirth (1935-2012). Inspirací jí byly květiny a houby, které stylizovala. Toto hravé aranžmá vneslo do přímočarého urbanismu Pražské ulice svěžest a sváteční atmosféru. Složité prostorové uspořádání skupin kašen, precizně naplánované, mělo rozhodující vliv na atmosféru městského prostoru.

Fontány Leoni Wirthové, zejména pampeliškové kašny, patří bezpochyby k nejoblíbenějším uměleckým dílům v Drážďanech v období NDR. Ne všichni je však vnímali jako svébytná umělecká díla a po pádu Berlínské zdi, kdy byla Pražská ulice asanována, byly nemilosrdně demontovány. Kašna byla obnovena v mnohem menším měřítku a některé prvky, které byly považovány za nadbytečné, byly znovu izolovaně instalovány v jiných částech města, což vyvolalo zděšení umělkyně, která měla pocit, že její demontované dílo ztratilo smysl.

^{Sonia de Puineuf}

Jean-Baptiste Mathon, Rue de Siam, les Portiques, Brest, akvarel, 1948, originál ztracen, fotografie, soukromá sbírka

Tato kresba Jeana-Baptista Mathona, architekta pověřeného rekonstrukcí Brestu, ukazuje pohled na ulici Rue de Siam z portiků budov, které ji lemují. Poskytuje poměrně přesnou představu o estetické stránce přestavby Brestu.

Mathonsi Brest představoval jako bílé město, kde je spousta vzduchu a světla. Aby se vypořádal s architektonickou rozmanitostí města způsobenou postupným odškodňováním obětí katastrofy, rozhodl se klíčová místa města monumentalizovat. Jeho budovy jsou uspořádané a mají impozantní rozměry, jejich přízemí jsou pojata jako portiky s obloukovitými pilíři, jejich hladké fasády mají vertikální otvory a nejvyšší patro je zapuštěno nad římsou. Je to elegantní svět přímých linií, opakování a symetrie. Modernost se zde snoubí s tradicí.

Mathonova urbanistická vize nemá ani radikalismus Le Corbusiera, ani nostalgii těch, kteří by rádi viděli město přestavěné „identicky“. Podle něj se Brest musí chopit své mimořádné příležitosti a přestavět se způsobem, který je přizpůsoben své době. Přesto tato kresba, kterou Mathon (Prix de Rome v roce 1923) vytvořil pro Brest, nabízí atmosféru a perspektivu odpovídající ideálním městům, jak si je představovali malíři renesance…

^{Sonia de Puineuf}

Fontánové sochy Jezera od Marty Pan v Brestu, rue de Siam, 1989, Archives municipales de Brest

Tato fotografie zachycuje fontány, které vytvořila Marta Pan (1923-2008), umělkyně maďarského původu žijící ve Francii. Kašny se nacházejí v nejširší části ulice Rue de Siam, kterou původně protínala kolmá osa, tedy právě v místě, které Mathon v roce 1948 zobrazil na své kresbě.

Tyto kašny nechalo v 80. letech 20. století postavit město Brest. Jsou pouze fragmentem díla, které se mělo rozvíjet od náměstí Svobody až po řeku Penfeld a jehož tématem byla voda jako metafora paměti města, která se znovu vynořuje na různých místech. Tento projekt nebyl dokončen a bylo instalováno pouze sedm fontán nazvaných Les Lacs (Jezera). Tyto geometrické objemy z leštěné černé žuly dobře zapadají do abstraktního slovníku Marty Pan a do myšlenky univerzální umělecké formy, která může bez problémů vklouznout do rekonstruovaného města.

Instalace díla však vyvolala živou debatu. Obyvatelé Brestu mají dodnes k těmto kašnám vztah plný emocí, někdy je obdivují, jindy nenávidí. Jejich přítomnost v městském prostoru svědčí o touze zaplnit mezery, které Mathonův urbanismus vytvořil, a to jak v doslovném, tak v přeneseném slova smyslu.

^{Sonia de Puineuf}

Yves Steff & Maxime Giraud-Mangin, New York’S sister, návrh pro Concours d’Idées, 1980, originál ztracen, fotografie, soukromá sbírka

Tento úžasný návrh byl předložen v rámci soutěže nápadů, kterou v roce 1980 vyhlásila obec Brest s cílem podnítit zapojení obyvatelstva do plánování města. Pochází od dvojice mladých architektů inspirovaných Remem Koolhaasem, kteří chtěli do této mediálně významné akce vnést nádech očividné provokace.

Náměstí Svobody je ústředním bodem tohoto projektu i samotné soutěže, jejímž cílem bylo vytvořit z něj živé spojení mezi obnoveným městem a jeho okolím. Toto monumentální náměstí, které po válce navrhl Mathon, bylo tehdy upraveno jako francouzská zahrada a jeho propojení s ulicí Rue de Siam bylo problematické.

Kresba Yvese Steffa a Maxima Girauda-Mangina zobrazuje obrovský požár šířící se buržoazní čtvrtí městaod přístavu a hradu (zčernalého ohněm) až po náměstí Svobody. Město Brest je k nepoznání, protože tam vyrostlo mnoho mrakodrapů. V představách architektů se jedná o dvojče New Yorku, o čemž svědčí hořící pochodeň vystupující z vody a připomínající Sochu svobody. Na rozdíl od nostalgických postojů k malebnému předválečnému Brestu však tento návrh svým způsobem oživilstarý sen o Brestu jako o zaoceánském přístavu.

^{Sonia de Puineuf}

Thomas Will, Rekonstrukce kostela Frauenkirche, 1996-2005

Po pádu Berlínské zdi podnítil drážďanský konstruktivní (či rekonstruktivní) impuls dlouholetý tajný sen: vzkřísit z popela Frauenkirche – nejkrásnější evangelický kostel v Evropě a historickou chloubu Drážďan.

S rekonstrukcí této budovy se v NDR, která nepřála náboženským projevům, nepočítalo. To se změnilo v roce 1989, kdy bylo založeno občanské sdružení s cílem vést kampaň za tento slavný projekt, známý jako „Drážďanská výzva“. Ten získal drtivou podporu obyvatelstva a byl potvrzen v místním referendu. Pozemek byl vyčištěn zbořením brutalistické přístavby budovy policejního prezidia, která byla postavena v blízkosti ruin kostela.

Dne 27. května 1994 byl položen základní kámen kostela Frauenkirche. Stavba trvala sedm let, během nichž mnoho amatérských i profesionálních fotografů dokumentovalo průběh prací.

Rekonstrukce byla založena na četných archivních dokumentech, vědeckých pracích a studiích zbývajících ruin. Ohněm zčernalé kameny starého kostela byly rozloženy na Neumarkt, očíslovány a začleněny do nové stavby. Nový kostel Frauenkirche tak má dvoubarevnou podobu, která svědčí o jeho pohnuté historii.

^{Sonia de Puineuf}

Ulice Saint-Malo v Brestu převzatá sdružením Vivre la rue

Ulice Saint-Malo, jejíž počátky sahají až do 18. století, má v Brestu zvláštní postavení.  Pochází z jiné doby a byla ušetřená zápalným bombám. Nachází se na pravém břehu řeky Penfeld, naproti přestavěnému městu, v oblíbené čtvrti Recouvrance. Je zasazena pod (dnes již nepoužívanou) věznicí Pontaniou. Považuje se za zázrak, že byla uchráněná zkáze města.

Stačilo málo a zmizela pod lopatou buldozerů. Na konci 80. let se rozhodlo sdružení Vivre la rue vedené Mireille Cannovou squatovat v této malebné uličce s bohatou historií, aby zabránilo jejímu zničení. Tehdejší starosta Pierre Maille tomu přihlížel s tichou komplicitou. Postupně byly zpevněny zdi zchátralých domů, vznikly úžasné zahrady a pořádaly se oblíbené kulturní a slavnostní akce. Vládla zde srdečná atmosféra s jistou dávkou dětské naivity.

Ulice Saint-Malo je poučným příkladem úspěšného lidového využití zanedbaného městského prostoru. Ukazuje hodnotu lidských investic do budování identity města. Je to tajuplné a neobvyklé místo, které si dnešní turisté oblíbili a které zůstalo zachováno jen díky tvrdohlavosti několika obyvatel.

^{Sonia de Puineuf}

Kunsthofpassage, Neustadt, Drážďany, 1999, arch. Heike Böttcher

Ve čtvrti Neustadt na severním břehu Labe se nachází symbolické architektonické dědictví z konce 19. století. Za fasádami činžovních domů, ve dvorech v enfiládách, se nacházely drážďanské továrny. Čtvrť, která částečně přežila bombardování, trpěla v době NDR nedostatkem údržby. Stala se nezdravou a nebezpečnou.

V roce 1999 byla zahájena sanační kampaň, která měla změnit podobu Neustadtu. Díky velmi vynalézavému přístupu, v němž se umělecké cítění spojilo s urbanistickým plánováním, se z těchto nevábných míst staly skryté oázy s kavárnami, módními obchody a udržovanou zelení. Blok známý jako Kunsthofpassage (umělecké dvorní pasáže) je nejsymboličtějším příkladem této metamorfózy. Fasády budov jsou zpracovány velmi hravým způsobem, například tyrkysově modrý Vodní dvůr, kde déšť díky trychtýřovitým žlabům vytváří hudební kompozici.

Toto místo je nyní zařazeno do všech průvodců po Drážďanech. Je inspirativním příkladem toho, jak lze citlivě a originálně rekonstruovat město, aniž by se zpronevěřilo duchu a historii místa.

^{Sonia de Puineuf}

Agentura AFL (Stéphane Füzesséry & Paul Landauer), Kresba projektu Grand Balcon, 2022, Brest Métropole

Současně s dokončením proměny náhorní plošiny Plateau des Capucins byla zahájena operace „Coeur de métropole“ (Srdce metropole), která má poskytnout dlouhodobou vizi rozvoje Brestu.

Architektka a urbanistka Paola Viganò byla pověřena úkolem promyslet urbanistické změny ve spolupráci s obyvateli a aktéry území. Akční plán, který je výsledkem těchto úvah, nastiňuje perspektivy pro rok 2040 a reaguje navýzvy dnešního světa (klimatické změny, vývoj mobility) a přání obyvatel (těsnější vztah k výjimečné okolní krajině).

S ohledem na tento akční plán navrhuje pařížská agentura ABC přestavbu výšin nad břehem řeky Penfeld ve čtvrti Recouvrance. Pěší a cyklistické stezky začleněné do systému parků a veřejných prostranství propojí fragmenty čtvrtí na pravém břehu do souvislé promenády. Z vrcholu tohoto Velkého balkonu se budou moci chodci kochat panoramatickým výhledem na levý břeh (přestavěné město). Tato terénní úprava znázorňuje pohyb, jehož prostřednictvím si přivlastňujeme prostor a způsob, jakým se díváme na město, což je tolik zásadní pro (re)konstrukci městské imaginace.

^{Sonia de Puineuf}

Jean-François Mollière, Plateau des Capucins ve výstavbě, duben 2015

Plateau des Capucins v Brestu vděčí za své jméno klášteru, který zde byl založen v 17. století. Budovy mnichů byly během Francouzské revoluce (v roce 1791) zkonfiskovány a náhorní plošina byla poté přidělena císařskému námořnictvu. V polovině 19. století byly na místě vystavěny novodobé budovy, v nichž byly umístěny dílny pro stavbu vojenských lodí. Tyto dílny byly v provozu až do konce 20. století. Jejich uzavření v roce 2004 otevřelo nové obzory pro rozvoj Brestu. Město rozeznalo vysoký potenciál areálu a koupilo ho.

Následovalo období rozsáhlých prací, které probíhaly podle obecného akčního plánu Bruna Fortiera. Tato fotografie ukazuje jeřáby nad impozantními fasádami, jejichž industriální estetika nenechává nikoho na pochybách o jejich charakteru.

Areál Ateliers des Capucins se otevřel veřejnosti v roce 2016 a obyvatelé Brestu si jej okamžitě oblíbili. Budovy, obnovené s respektem k historii místa, se mohou pochlubit tím, že představují největší zastřešené veřejné prostranství v Evropě, což je ve městě, kde často prší, velmi oceňované. Náměstí strojů (4 000 m²) je velkorysý prostor, kde se prohánějí děti na bruslích či koloběžkách, pokud místo není zrovna obsazeno velkými akcemi (festivaly, veletrhy, filmovými projekcemi, módními přehlídkami atd.). Je ohraničen mediatékou, kinem, horolezeckou stěnou a dalšími zařízeními. Konají se zde výstavy (jako ta naše!). Komplex, který si stále utváří a vylepšuje svou identitu, doplňuje několik obchodů, kaváren a restaurací.

Městská lanovka přes Penfeld spojuje Ateliers des Capucins s přestavěným městem, čímž rozšiřuje centrum města a vytváří nové srdce metropole.

^{Sonia de Puineuf}

Renovované fasády obytných domů z dob socialismu, Drážďany, Foto Quentin Arnaud, 2021

V 70. letech navrhli inženýři z Technické univerzity v Drážďanech typizované budovy (typ WBS 70), které rychle uspokojily rostoucí potřebu bydlení v NDR. Po celé zemi vyrůstaly na městských periferiích věžáky a bary, v nichž bydlely rodiny založené generací baby-boomu.

Dnes tento bytový fond chátrá a začíná se renovovat. Na základě výsledku debat je obyvatelům navržena obnova fasád, která zahrnuje instalaci balkonů v podobě volných kovových konstrukcí. Ty jsou vidět na této fotografii. Jedná se o účinný a úsporný způsob, jak zvětšit obytný prostor a otevřít obydlí světlu a vzduchu. Tyto budovy jsou většinou obklopeny rozsáhlými zelenými plochami, na kterých vyrostla vegetace a které obyvatelé využívají jen zřídka. Balkony umožňují větší blízkost k této urbanistické přírodě. Jedná se o prvek, který přinesl obyvatelům nečekanou přidanou hodnotu během karantény.

Na druhou stranu se zahušťují velkorysé prostory mezi budovami: staví se zde nové bydlení. Město se tak vyhýbá rozšiřování do okolní krajiny, která je v případě Drážďan známá svou vysokou kvalitou.

^{Sonia de Puineuf}

Kraftwerk Mitte Drážďany po rekonstrukci

Kraftwerk Mitte v Drážďanech byla tepelná elektrárna založená v roce 1895 a výrazně rozšířená ve 20. letech 20. století městským architektem Paulem Wolfem. Po 99 letech provozu byla v roce 1994 uzavřena. V roce 2016 byla dokončena kompletní proměna hlavních budov a demolice přístavků a areál byl znovu otevřen jako kulturní zařízení, především pro operetní, hudební a divadelní představení. Dnes zde sídlí Státní operetní divadlo, zkušebny Státní hudební konzervatoře Drážďany, hudební škola Hudební konzervatoře Heinricha Schütze v Drážďanech a v bývalé transformátorové hale saské pracoviště Nadace Heinricha Bölla pro politické vzdělávání dospělých.

Myšlenka se mění v realitu: Kraftwerk Mitte se má stát živoucím místem kultury, umění a kreativity. Wilsdruffer Vorstadt, vstupní brána do centra Drážďan, bude obohacena o centrum atrakcí. V posledních letech se tato oblast stala vyhledávanou částí centra města, kde se snoubí bydlení, práce a kultura.

Kraftwerk má tomuto rozvoji dodat impuls: unikátní průmyslové budovy mají být znovu využity, brownfieldy revitalizovány. Nové, esteticky propracované budovy doplní památkově chráněné objekty a podtrhnou tvůrčí charakter čtvrti. V zásadě budou zachovány všechny stávající budovy a bude zachován vzhled bývalé tepelné elektrárny. Působivé industriální památky budou rehabilitovány a dodají lokalitě jedinečnou tvář.

^{Hans-Georg Lippert}

Thomas Will, Drážďany, Rekonstrukce Neumarktu, květen 2008.

Již v 80. letech 20. století se objevovaly otázky, zda lze rekonstruovat náměstí Neumarkt „přesně tak, jak bylo“, ale teprve po úžasné rekonstrukci kostela Frauenkirche se tento sen zdál být na dosah.

Pro realizaci tohoto velmi ambiciózního projektu byl sestaven seznam historických budov: jednalo se o pozoruhodné stavby, které měly býtobnovenydo podoby, v jaké existovaly před bombardováním Drážďan. Seznam byl původně omezen na 19 budov, ale nakonec se rozrostl na 62.

Náměstí Neumarkt a okolní ulice byly upraveny podle městského plánu a pozemky, které tak vznikly, byly přiděleny různým developerům. Developeři se museli řídit generálním plánem, který zajišťoval homogenitu nové urbanistické kompozice, jež se znovuzrodila z popela Drážďan. V prolukách mezi památkově chráněnými budovami vznikly nové objekty, jejichž modernost se vyhýbá jakékoli agresivitě.

Nový Neumarkt je místo, které má jen vnější podobu starých Drážďan: za barokními a eklektickými fasádami se skrývají dvory a interiéry odpovídající dnešním standardům (výtahy a další moderní vymoženosti). Tato „identická“ rekonstrukce, která dnes stojí před finálním dokončením, se týká pouze výsledného vzhledu budov, nikoli samotného procesu výstavby, protože v zájmu rychlosti a hospodárnosti nebyla vyvinuta žádná snaha respektovat stavební techniky minulosti. Malebné prostranství harmonizující s Frauenkirche lahodí očím mnoha turistů, kteří tak mohou objevovat Drážďany tak, jak o nich vždy snily: Florencie na Labi.

^{Sonia de Puineuf}

Wen2, Obrazy Brestu

Wen2 je podpis a pseudonym brestského umělce Gwendala Hueta. Wen2 pochází ze streetartové scény, maluje fragmenty Brestu a pohrává si se svou představou pohřbeného města. Pod chodníky a budovami obnoveného Brestu leží trosky města zničeného bombami.

Wen2 levituje s těmito urbanistickými díly uprostřed prázdného prostoru, přičemž podzemní části vycházejí na světlo. Zjevně se nesnaží o jejich přesnou rekonstrukci, ale spíše o vytvoření snové, až fantastické atmosféry. Díky Wen2ově představivosti získávají banální podzemní infrastruktury zvláštní půvab: pod hotelem Vauban vypadají vodovodní trubky jako děla.

Obrazy Wen2 se objevují i na městských hradbách. Jeho styl je dobře propracovaný a snadno rozpoznatelný. Šibalsky si pohrává s tématem městské paměti. Na štítu budovy ve čtvrti Quatre Moulins tak vzkřísil větrné mlýny, které daly této čtvrti její jméno. K současnému městu a jeho vybavení se však neobrací zády, jak ukazuje dílo zobrazující most Recouvrance, přes který jezdí tramvaj.

Prostřednictvím těchto obrazů vzniká závratná časová spirála, která popírá lineární historii města a naznačuje neustálé mihotání mezi sny a realitou, které (re)konstruují kolektivní povědomí.

_{Sonia de Puineuf}

Gwenaëlle Magadur, La Ligne Bleue (Modrá linie), Brest, 2000

Tuto efemérní instalaci vytvořila brestská umělkyně Gwenaëlle Magadur za podpory města Brest, departementu Finistère a regionu Bretaň. Modrá linie označuje velký pás městských hradeb Brestu, které v 17. století navrhl Vauban. Tyto hradby byly po druhé světové válce ve spěchu obnovy zbořeny, aby se město mohlo rozšířit.

Na několik desetiletí se tento „Brest, z něhož nic nezbylo“ (podle Jacquese Préverta) zcela vytratil z povědomí obyvatel. Gwenaëlle Magadur ve snaze znovu objevit stopy této mlčením zahalené městské minulosti navrhla obci, aby na trase starých hradeb vyznačila pomíjivou modrou čáru. Oproti jiným uměleckým dílům ve města se toto lišilo tím, že šlo především o osobní výzkum, soukromou iniciativu.

Modrá linie byla skutečně vytvořena v roce 2000, což vyvolalo otázky obyvatel, kteří byli zpočátku špatně informováni o povaze tohoto netypického značení na zemi. Čára, navržená jako „kůže“, denně otíraná kroky kolemjdoucích, postupně zanikla (i když méně rychle, než se očekávalo). Nicméně vytvořila obecné povědomí o možnostech historické imaginace Brestu. Ta byla ve stejných letech reaktivována pořádáním námořních slavností, které umožnily obyvatelům města přístup na břehy Penfeldu, vojenského území. Právě tato zkušenost podnítila umělce k vytvoření Modré linie, efemérního díla, které je nyní rovněž součástí imaginace Brestu – města palimpsestu.

O několik let později se Gwenaëlle Magadur společně s architektem Sylvainem Le Stumem zabývala pamětí Recouvrance a břehů Penfeldu. Z této umělecké rezidence vzniklo dílo La ville en mutation (Město v mutaci), které se skládá z fotomontáží (návrhů instalací), v nichž se objevují zničené pozemky dělnické čtvrti a zmizelé fasády města pohřbené pod přestavěným Brestem.

^{Sonia de Puineuf}

Birgit Schuh, Schokofluss (Čokoládová řeka), Drážďany, 2011 

Čokoládová řeka (Schokofluss) vznikla v rámci kreativní sítě, kterou v roce 2010 založily umělkyně Anke Binnewerg a Birgit Schuh. Dějištěm byl Plauenschen Grund, údolí řeky Weißeritz lemované skalními stěnami, které ústí do údolní nivy Labe poblíž bývalé splavné a mlynářské vesnice Plauen jihozápadně od Drážďan. V 18^. století bylo toto údolí dějištěm velkolepých dvorských slavností a později inspirovalo romantické malíře. S výstavbou železniční trati Drážďany-Chemnitz, dokončenou v roce 1869, se dno údolí proměnilo v průmyslovou a dopravní oblast, jejíž zajímavou minulost z hlediska uměleckých a sociálních dějin znal jen málokdo.

Od roku 2008 umělci na tuto minulost znovu symbolicky upozorňují, vyprávějí o ní a vytvářejí tak novou kolektivní paměť. Instalace „Schokofluss“ se skládala ze čtvercových betonových bloků natřených lesklou hnědou barvou, které byly umístěny do odvodňovacího příkopu, jenž vedl šikmo přes chodník vedoucí do údolí. Instalace byla poetickou připomínkou čokoládového průmyslu, který v Drážďanech-Plauen vzkvétal v 19.století, a dodávala místu překvapivou auru, ale jako součást rušné pěší a cyklistické stezky tento efekt nemohl a neměl trvat dlouho.

Lak na kamenech se setřel a v roce 2016 byla instalace v rámci stavebních prací zcela odstraněna, což autorka sebekriticky komentuje na informační tabuli, která je na místě stále přítomna: „Čokoládová řeka Birgit Schuh od roku 2011 tekla do žlabu u mlýna na statku a ztrácela svůj tvar. V roce 2016 vyschla úplně.“

^{Hans-Georg Lippert}

Mnemosyne. Vodní dílo Dresdner Sezession 89, Drážďany, 1993-2000

Wasser Kunst Weg Mnemosyne je výsledkem iniciativy umělkyň z “Dresdner Sezession 89”, které na počátku 90. let 20. století rozvíjely myšlenku připomenout prostřednictvím uměleckého komentáře množství malých městských vodních toků v Drážďanech, které byly v důsledku městské zástavby z velké části skryty nebo zanikly. Od roku 2000 se nejdůležitější scénou stalatéměř dvanáct kilometrů dlouhá  , která protéká jižní částí Drážďan na levém břehu Labe. Pramení v údolí, které je před městem chráněno pásmem kopců, dosahuje centra Drážďan u Velké zahrady, překračuje bývalé opevnění, a nakonec se vlévá do Labe východně od vesnice Brühl. Přibližně polovina toku potoka je dnes pod zemí a v panoramatu města již není viditelná.

Tuto situaci vzaly umělkyně jako výchozí bod pro svou práci. Pro její pojmenování si vybraly postavu ze starořecké mytologie: titánku Mnémosynu, dceru Urana a Gaii (tedy nebe a země), Diovu milenku a matku devíti múz. V řeckém panteonu je Mnémosyné božstvem paměti a vzpomínek, ale představuje také vodu, ženskost a umění.

Umělkyně zdůraznily tok Kaitzbachu od jeho pramene k ústí různými uměleckými doplňky, které dohromady tvoří příběh. Stalo se tak i v místech, kde potok teče pod zemí, čímž se opět zviditelnil a nepřímo připomněl v městském prostoru. Některé z uměleckých komentářů jsou velmi nenápadné a pro neznalce místa těžko nalezitelné, jako například instalace „Haltepunkte“ vytvořená BKH Gutmann před drážďanskou radnicí. Mnohem více je v městské krajině přítomna instalace „Aqualux“ Kirsten Kaiser, která označuje ústí Kaitzbachu v bývalém gondolovém přístavu kurfiřtství na Labi, nyní přeměněném na park. Skládá se z dlouhé řady zakřivených akrylových skel, která představují virtuální řeku a která se ve tmě zevnitř modře rozsvěcují, což vytváří velmi poetický efekt.

^{Hans-Georg Lippert}

Jahna Dahms: Parkoviště: Skrytá krása historických vrstev.

Projekt vznikl na základě zkoumání archeologické hypotézy, že v centru Drážďan se  mohlo nacházet starověké sídliště s kultovním místem z doby bronzové, ještě před  skutečným založením města. To dalo podnět k myšlence, že místo, kde se nachází  drážďanský kostel Frauenkirche, bylo nejen historickým, ale možná i duchovním  výchozím bodem osídlení, což by mohlo vysvětlovat velkou touhu po obnově  Frauenkirche, přestože v té době neexistovalo žádné náboženské společenství pro  tento kostel. 

Pro prozkoumání této myšlenky a lepší pochopení lokality byl proveden důkladný  průzkum. Ten odhalil neobvyklou vzdálenost mezi vyznačenými liniemi na parkovišti.  Archeologické vykopávky v letech 2001/2002 potvrdily existenci nejstaršího kostela a  sídliště z doby bronzové a odkryly sídlištní a stavební vrstvy z téměř všech  následujících století. S podporou Státního úřadu pro archeologii Saska se podařilo  rozvinout překvapivou korespondenci mezi korunami zdí z různých století a  strukturou pohřebiště z doby bronzové s vyznačovacími liniemi parkoviště jako  hypotézu umělecké korespondence.  

Ve spolupráci se Státním úřadem pro archeologii Saska (Landesamt für Archäologie  Sachsen) a investorem Arturem Priscem byly na ploše vykopávek rekonstruovány linie  značení parkoviště. Velkoformátová planimetrická kresba překrývá nejen půdorysnou  strukturu výkopu, ale také výškové rozdíly korun zdí dosahující až 8 metrů. 

Umělecké dílo ukazuje mimořádnou shodu mezi historickým uspořádáním areálu a  parkovištěm, které se po staletí opakovalo. Z ptačí perspektivy se tak zviditelnila  fascinující shoda různých historických vrstev v plánu vykopávek. Kresba  zprostředkovává genius loci místa a odhaluje fascinující krásu historické kontinuity.

Stéphane Couturier, Náměstí Georga Treua v Drážďanech, analogová fotografie ze série Urban Archaeology, 1997

V roce 1997 byl fotograf Stéphane Couturier pozván Francouzským institutem v Drážďanech na umělecký pobyt. Výsledkem byla série snímků, které zvláštním způsobem zvěčňují rekonstrukční práce v historickém centru města.

Autor vytváří své obrazy precizní metodou, která spočívá ve zploštění pozorované scény kompozicí tvořenou ortogonální mřížkou a prvky ve stejnéhloubce ostrosti. Všechny elementy mají stejnou důležitost. Tato mimořádná pečlivost vede k záměrnému vizuálnímu zmatení různých rovin obrazu. Tak je tomu i v případě této fotografie náměstí Georga Treua, kde se objevuje obraz v obraze: plachta ukazující historickou budovu, jejíž rekonstrukce právě probíhá. V popředí jsou sloupy jeřábu a ubohé pozůstatky klasicistního paláce, v pozadí budova Albertina (bývalý arzenál, nyní muzeum umění 19. a 20. století), jejíž střecha je nahoře záměrně roztřepená, aby se narušila horizontální linie. To vše způsobuje, že výsledek na první pohled připomíná spíše fotomontáž než skutečnou fotografii.

Stéphane Couturier si rád pohrává s nejednoznačností tzv. fotografické objektivity. Přichází s těmito snímky s vysokým rozlišením, které se tisknou ve velmi velkých rozměrech, vyvádí tak diváka z míry a konstruuje pro něj skutečné prostředí. Umělec zpochybňuje naši schopnost zaujmout kritický odstup od obrazu města ve věčné (re)konstrukci, který nám předkládá v prchavém okamžiku jeho historie.

_{Sonia de Puineuf}

Archives municipales de Brest :

Plan du port et ville de Brest par Jacques-Nicolas Bellin, 1764, (cote : 5Fi1125).

Plan de Brest et de ses environs, relatif aux projets pour l’agrandissement de l’enceinte, 1790 par Jean-Nicolas Desandrouins ingénieur, directeur à Brest des places de Bretagne (cote : 5Fi1113).

Joseph-Victor Tritschler, Projet non réalisé du pont à Brest (Penfeld), 19^e siècle, 1843 (cote : 2 Fi 00409).

Pont tournant de Brest à Recouvrance, 1880 (cote : 2005.5.4).

L’Arsenal de Brest, sans date (cote : 12Fi2110).

Carte postale : vue sur l’arsenal, les bâtiments, des navires, la grande grue, la porte Tourville, le bassin à droite la rue Louis Pasteur, le centre ville de Brest, en arrière plan le clocher de l’église Saint Louis (cote : 12Fi2109).

Carte postale : Rue de Siam avant-guerre (cote : 3Fi019-018).

Georges Milineau, Plan d’aménagement, d’embellissement et d’extension de la ville de Brest, 1920 (cote : 5Fi760 ou 5Fi761).

Planimètre de la ville de Brest, 1937 (cote : 5Fi838).

Le Pont national ou Grand Pont, Destruction : vue du tablier plongeant dans la Penfeld, en arrière-plan les ruines à Recouvrance, 1945 (cote : 2Fi05175).

Jean-Baptiste Mathon, Plan de reconstruction et d’aménagement, 1948 (cote : 5Fi881).

Plan de Brest, 1956 (cote : 5Fi897).

Rue de Siam, années 1950 (cote : 3Fi019-094).

Bijouterie Gouriou immeuble mer 33 Rue de Siam à Brest, (07/1950), Façade : élévation (cote : 5Fi2081).

Cité commerciale dans les baraques (cote : 2Fi02823).

Baraques de Keredern, vers 1950 (cote : 2Fi02827).

Baraques du Polygone à Brest (cote : 2Fi12242).

Tours de Quéliverzan en construction, Brest, 1954 (cote : 2Fi03155).

La construction du pont de l’Harteloire, 1950, photo Studio Le Bigot – St Pierre, Brest (cote : 2Fi10236).

Association Vivre la rue :

Photographies de la rue Saint-Malo investie par l’association Vivre la rue.

Brest Métropole :

Agence ABC (Stéphane Füzesséry & Paul Landauer), Dessin du projet Grand Balcon, 2022.

Musée des Beaux-Arts Brest métropole : 

Louis-Nicolas Van Blarenberghe (Lille, 1716 – Fontainebleau, 1794), Vue du port de Brest (vue prise de la terrasse des Capucins) (inv. 981.18.1), 1774, huile sur toile, 125,5 cm x 194 cm.

Claude Jean-Baptiste Jallier de Savault (?, 1738 – Paris, 1807), Projet de place Louis XVI à Brest (inv. 979.3.1), 4/4 du XVIIIème siècle, aquarelle et encre noire sur papier, 35,2 cm x 64,6 cm.

Georges Muller, d’après Alfred Guesdon (Nantes 1808 – Nantes, 1876), Brest, vue générale du Port prise de la Rade (série Voyage aérien en France) (inv. 964.5.1), vers 1850, lithographie sur papier, 40,1 cm x 56,6 cm.

Charles Villemin, d’après Alfred Guesdon (Nantes 1808 – Nantes, 1876), Brest, vue de la Ville et de la Rade prise des Glacis (série Voyage aérien en France) (inv. 960.13.25), vers 1850, lithographie aquarellée sur papier, 54,9 cm x 75,1 cm.

Autres / Collections particulières (France) :

Brest, port océanique, plan commercialisé en 1919.

Eugène Freyssinet, Pont Albert Louppe, photographie des années 1930.

Construction du pont Albert-Louppe, de la brochure Le pont Albert Louppe, Finistère, éditée par la Société anonyme des entreprises Limousin en 1930.

Frontispice du livre Brest écrit par Pierre Mac Orlan, gravure de Pierre Falké, 1926, Paris, éd. Emile-Paul frères.

Gare de Brest, arch. Urbain Cassan, 1937, photographie argentique.

Brest en ruines, au lendemain du siège, 1944, photographie argentique.

Brest après la guerre, photographie argentique.

Jean-Baptiste Mathon, Place de la Trésorerie, Brest, dessin aquarellé, 1948, originaux perdus.

Jean-Baptiste Mathon, Rue de Siam, les Portiques, Brest, dessin aquarellé, 1948, originaux perdus.

Place de la Liberté et perspective de la rue de Siam vues de l’Hôtel de ville, années 1980, photographie argentique.

Anonyme, Proposition pour la place de la Liberté et le square Mathon, Concours d’idées, dessin, 1980, ADEUPA.

Yves Steff & Maxime Giraud-Mangin, New York’s sister, projet pour le Concours d’idées, dessin, 1980.

Renovierte Fassaden von Wohnblöcken aus der sozialistischen Ära, Dresden, Foto Quentin Arnaud, 2021.

Kunsthofpassage, Neustadt, Dresden, Arch. Heike Böttcher, 1999, photographies numériques 2022.

Jean-François Mollière, Le Plateau des Capucins en travaux, avril 2016.

Frédéric Le Mouillour, Brest. Quartier de Kérigonan, 2013.

Stéphane Couturier, Place Georg Treu à Dresde, photographie de la série Archéologie urbaine, 1997.

Gwenaëlle Magadur et Sylvain Le Stum, La ville en mutation, 2006-2011, Proposition d’installations sur les rives de la Penfeld, Dessins des origines du quartier de Recouvrance, rive droite et du quartier des Sept Saints, rive gauche. Dans le cadre de la résidence conjointe plasticien/architecte, soutenue par la DRAC Bretagne et la ville de Brest.

Gwenaëlle Magadur, La carte de la Ligne bleue, 2006, La carte de la Ligne Bleue, proposée en 2006 pour une forme pérenne, marque la « petite ceinture des remparts », historiquement antérieure à la grande. Rives droite et gauche de la Penfeld.

Gwenaëlle Magadur, La Ligne Bleue, Brest, 2000, Carrefour de la rue Antoine de Saint-Exupéry et Pierre Loti. Rive droite de la Penfeld. Place de la Liberté. Avenue Georges Clémenceau. Rive gauche de la Penfeld. Installation éphémère réalisée avec le soutien de la ville de Brest, du département du Finistère et de la région Bretagne, La Ligne Bleue marque la « grande ceinture des remparts ».

Wen2, Images de Brest : Le Vauban, La Recouvrance, Triskell.

Akademie der Künste Berlin:

Hans Scharoun, Entwurf zum Wettbewerb von 1920 für das Deutsche Hygiene-Museum, im Hintergrund der Zwinger, Baukunstarchiv der Akademie der Künste Berlin, Hans-Scharoun-Archiv Nr. 1228 Pl.28/11.

Architekturmuseum TU München:

Peter Birkenholz, Zeichnung Kugelhausstadt, 1927, Architekturmuseum der TU München, Sign. bir-369-4.

Bundesarchiv Koblenz:

Ulrich Häßler, Kulturpalast Dresden (Arch. Leopold Weil & Klaus Wever, 1966-69), 1985, Bild_183-1985-0918-026.

Cinémathèque de Bretagne

Ce Brest dont il ne restait rien, Jean Le Goualch, 1944 à 1964, 16mm, noir et blanc, sonore, n°4597 : https://www.cinematheque-bretagne.bzh/base-documentaire-ce-brest-dont-il-ne-restait-rien-426-4597-0-1.html?ref=7538b411cc12adf993b5b55c8a450853.

Archives américaines 4 / 208-UN-1041, National Archives and Record Administration (at College Park) ,1942 à 1945, noir et blanc, sonore, n°25720 : https://www.cinematheque-bretagne.bzh/base-documentaire-archives-américaines-4-426-25720-0-1.html?ref=eb1dcbdc0efa0f8dd11cffb4a0e6adfb.

Gemäldegalerie Alter Meister Dresden:

Bernardo Bellotto, genannt Canaletto oder Canaletto der Jüngere, Dresden vom rechten Ufer der Elbe aus gesehen, unterhalb der Augustusbrücke, 1747, Öl auf Leinwand.

Bernardo Bellotto, genannt Canaletto oder Canaletto der Jüngere, Ansicht von Dresden. Der Neumarkt in Dresden vor Jüdenhofe, mit Frauenkirche im Hintergrund, 1748, Öl auf Leinwand.

Hygiene-Museum Dresden:

Gussy Hippold-Ahnert, Badeanstalt am Blauen Wunder, 1935, Aquarell, DHMD 1995/56.

Landesamt für Denkmalpflege Sachsen:

Hans Richter (14.04.1882 Königswalde/Böhmen – 10.12.1971 Dresden), Dresden, Hochhaus am Pirnaischen Platz, Ansicht von Osten mit Umgebung (angeschnitten), um 1930, bezeichnet in der Darstellung u. r. mit Bleistift „1930 HR.“ (ligiert), auf dem Blatt u. l. auf aufgeklebtem Papier maschinenschriftlich „hochhaus pirnaischer platz // blick von der grunaer straße“, Bleistift auf Zeichenkarton, Blatt 69,8/70,0 cm x 49,4/49,7 cm (unregelmäßig), LfD Sachsen, Plansammlung, Inv.-Nr. 2019/1.

SLUB Dresden Deutsche Fotothek:

Hahn, Walter: Dresden. Hauptbahnhof. Gleisanlagen, Empfangsgebäude., Bahnsteighalle. Luftbild-Schrägaufnahme von Südosten, 1925.05, Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0304975, Negativ (Glas, 4 x 5 inch, schwarzweiß).

Hahn, Walter: Dresden-Striesen. Stadtteilansicht mit Waldersee-Platz (Stresemannplatz). Luftbild-Schrägaufnahme von Osten, 1924, Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0305774, Originalnegativ (Glas, 10 x 15 cm, schwarzweiß).

Hahn, Walter: Dresden. Blick vom Rathausturm mit Skulptur auf die zerstörte Innenstadt, 1945, Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0314636, Negativ (Glas, 13 x 18 cm, schwarzweiß).

Hahn, Walter: Südvorstadt mit Landgericht, Blick nach Nordosten, 1932, Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0310213, Originalnegativ (Glas, 13 x 18 cm, schwarzweiß).

Peter, Richard sen.: Dresden nach der Bombardierung vom 13./14. Februar 1945, nach 1945.09.17, Aufn.-Nr.: df_ps_0000364_001, Originalnegativ (Kunststoff (Zellulosenitrat), 24/36 mm, schwarzweiß).

Peter, Richard sen.: Dresden. Zerstörtes Lutherdenkmal vor der Ruine der Frauenkirche, nach 1945.09.17, Aufn.-Nr.: df_ps_0000385_001, Originalnegativ (Kunststoff (Zellulosenitrat), 3/4 cm, schwarzweiß).

Peter, Richard sen.: Pragerstraße, Pusteblumenbrunnen / Am Pusteblumen Brunnen, 1968, Pragerstr., Aufn.-Nr.: df_ps_0002955, Originalnegativ (Kunststoff, 6/9 cm, schwarzweiß).

Peter, Richard sen.: Wasserspiel mit Schalen, um 1975, Aufn.-Nr.: df_ps_0001024, Originalnegativ (Kunststoff, 6/6 cm, schwarzweiß).

Peter, Richard sen.: Blick zum Interhotel “Newa” (links; 1968-1970; C. Kaiser, M. Arlt, H. Fuhrmann, J. Weinert) und zu Appartementhochhäusern (1965-1966; J. Kaiser, P. Schramm), 1973, Aufn.-Nr.: df_ps_0001006, Originalnegativ (Kunststoff, 6 x 6 cm, schwarzweiß).

Bauwerk: Frauenkirche, Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0138038, Negativ (schwarzweiß).

Möbius, Walter: Ruine der Frauenkirche mit weidenden Schafen, Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0135395, Reproduktionsnegativ (Kunststoff, 13 x 18 cm, schwarzweiß).

Bauwerk: Hotel Newa, Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0188254, Originalnegativ (Kunststoff, 13 x 18 cm, schwarzweiß).

Johann Christoph Knöffel, Frauenkirche, Schnitt, ohne Datum (1720er Jahre), Landesamt für Denkmalpflege Sachsen, Repro Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0050880, Negativ (schwarzweiß).

Meser, C.F.: Blick von der Brühlschen Terrasse auf die Hofkirche, Radierung, um 1825, Aufn.-Nr.: df_dk_0013303, Datensatz (color).

François de Cuvilliés der Ältere: Fiktive Planzeichnung zur Neubebauung Königlichen Residenz, Projekt zur Entfestigung von Dresden, Handzeichnung, um 1761, 2020, Aufn.-Nr.: df_dk_0013309, Datensatz (color), SächsHStA, 12884, Karten und Risse, F 145; Nr. 12a.

Pöppelmann, Dresden. Zwinger. Entwurf Torturm, 2006, Aufn.-Nr.: df_dz_0000001
Datensatz(color).

Bernardo Bellotto, genannt Canaletto oder Canaletto der Jüngere, Ansicht der eingestürzten Kreuzkirche in Dresden, 1765, Kupferstich ; 63 x 47 cm, Aufn.-Nr.:df_dk_0003827, Datensatz (color).

Bässler, Wilhelm: Ansicht vom Bau der Marienbrücke, Lithographie, 1849, Aufn.-Nr.: df_dk_0008829, Datensatz (color).

Reinecke, Hans: Panorama der Augustusbrücke und des Neustädter Ufers in Dresden, 1991, Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0266677, Originalnegativ (Kunststoff, 13/18 cm, schwarzweiß).

Möbius, Walter: Dresden-Altstadt, Almarkt. Blick vom ehem. Modehaus Möbius über Baustelleneinrichtungen gegen Wohn- und Geschäftshäuser, Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0127231, Originalnegativ (Glas, 13/18 cm, schwarzweiß).

Nagel, Heinz: Dresden, Ansicht vom Dach des Ständehauses über den Altmarkt nach Südsüdwest, 1957.05, Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0134776, Originalnegativ (Glas, 13 x 18 cm, schwarzweiß).

Döring, Gerhard: Blick vom Schloßturm über die Ernst-Thälmann-Straße (Wilsdruffer Straße) zum Altmarkt, Rathausturm und Kreuzkirche nach Südosten, 1965.08, Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0163062, Originalnegativ (Glas, 13 x 18 cm, schwarzweiß).

Höhne, Erich & Pohl, Erich: Dresden, Altmarkt, Neubebauung, Oktober 1954, Aufn.-Nr.: df_hp_0005554_017, Negativ.

Höhne, Erich & Pohl, Erich: Dresden, Altmarkt. Neubebauung, Walter Weidauer auf der Baustelle – Blick zur Ruine der Sophienkirche, September 1953, Aufn.-Nr.: df_hp_0005652_001, Negativ.

Staatliche Kunstsammlungen Dresden:

Wilhelm Rudolph, Frauenkirche in Dresden, o.J., Lithografie 37,8 x 39,9 cm, Kunstfonds, © SKD, Foto: Sabine Ulbrich.

Wilhelm Rudolph, Zöllner Straße, undatiert (nach 1945), Holzschnitt, Handruck, 53,5 x 76,2 cm, Kunstfonds © SKD, Foto: Stefanie Recsko.

Georg Christian Fritzsche Aufzug der Wagen und Reiter zum Damenfest am 6. Juni 1709, Amphitheater von M. D. Pöppelmann und Johann Friedrich Karcher, Kupferstichkabinett.

Stadtarchiv Dresden:

Herbert Schneider, Vorschlag für den Wiederaufbau von Dresden, 1946, Stadtarchiv Dresden, 6.4.40.1 Stadtplanungsamt Bildstelle, Nr. XIII5156, Fotograf/in unbekannt.

Fritz Müller, Neues Dresden, Entwurf 1946, Landeshauptstadt Dresden, Stadtplanungsamt, Schlüssel XIII5070.

Hanns Hopp, Neues Dresden, 1946, Perspektive der Stadtmitte vom Hauptbahnhof zum Altmarkt (G. Wiesemann in ihrer Monographie zu Hanns Hopp [2000]”).

Mart Stam, Aufbauplan, 1946, Landeshauptstadt Dresden, Stadtplanungsamt, Schlüssel XIII4018.

Prager Straße vom Newa ausgesehen, 1970, 6.4.40.1 Stadtplanungsamt Bildstelle, Nr. I6869, Fotograf·in unbekannt.

Stadtmuseum Dresden: 

Oswald Enterlein, Entwurf für ein Kulturhaus am Altmarkt, 1954, SMD/SD/2021/00203.

Horst Naumann, Plakat Das neue Dresden. Ausstellung vom Marz – Juni 1946 in der Stadthalle am Nordplatz, SMD/SP/1985/01050.

Andere / Privatsammlungen (Deutschland):

Klaus Willem Sitzmann, Photographie Frauenkirche & Neumarkt.

Birgit Schuh, Schokofluss, Dresden, 2011.

Kirsten Kaiser, Mnemosyne, Wasserkunstwerk der Dresdner Sezession 89 e.V., Dresden, 1993-2000.

Kraftwerk Dresden Mitte, Fotograf: Oliver Killig¨.

Nils Schinker, Stadtentwicklung Dresdens 1919 bis 1933 (in Rot die neuen Gebäude aus den 1920er und 1930er Jahren.

Wikipedia:

Dresden-Äußere Neustadt, Böhmische Straße, August 1993.

Bunte Republik Neustadt Dresden.

Universitè de Bretagne Occidentale

Ivana Radovanovic, Converging Visions, 2023.

Archives municipales de Brest :

Plan du port et ville de Brest par Jacques-Nicolas Bellin, 1764, (cote : 5Fi1125)

Plan de Brest et de ses environs, relatif aux projets pour l’agrandissement de l’enceinte, 1790 par Jean-Nicolas Desandrouins ingénieur, directeur à Brest des places de Bretagne (cote : 5Fi1113)

Joseph-Victor Tritschler, Projet non réalisé du pont à Brest (Penfeld), 19^e siècle, 1843 (cote : 2 Fi 00409) 

Pont tournant de Brest à Recouvrance, 1880 (cote : 2005.5.4)

L’Arsenal de Brest, sans date (cote : 12Fi2110)

Carte postale : vue sur l’arsenal, les bâtiments, des navires, la grande grue, la porte Tourville, le bassin à droite la rue Louis Pasteur, le centre ville de Brest, en arrière plan le clocher de l’église Saint Louis (cote : 12Fi2109)

Carte postale : Rue de Siam avant-guerre (cote : 3Fi019-018)

Georges Milineau, Plan d’aménagement, d’embellissement et d’extension de la ville de Brest, 1920 (cote : 5Fi760 ou 5Fi761)

Planimètre de la ville de Brest, 1937 (cote : 5Fi838)

Le Pont national ou Grand Pont, Destruction : vue du tablier plongeant dans la Penfeld, en arrière-plan les ruines à Recouvrance, 1945 (cote : 2Fi05175)

Jean-Baptiste Mathon, Plan de reconstruction et d’aménagement, 1948 (cote : 5Fi881)

Plan de Brest, 1956 (cote : 5Fi897)

Rue de Siam, années 1950 (cote : 3Fi019-094)

Bijouterie Gouriou immeuble mer 33 Rue de Siam à Brest, (07/1950), Façade : élévation (cote : 5Fi2081)

Cité commerciale dans les baraques (cote : 2Fi02823) 

Baraques de Keredern, vers 1950 (cote : 2Fi02827)

Baraques du Polygone à Brest (cote : 2Fi12242)

Tours de Quéliverzan en construction, Brest, 1954 (cote : 2Fi03155)

La construction du pont de l’Harteloire, 1950, photo Studio Le Bigot – St Pierre, Brest (cote : 2Fi10236)

Association Vivre la rue :

Photographies de la rue Saint-Malo investie par l’association Vivre la rue

Brest Métropole :

Agence ABC (Stéphane Füzesséry & Paul Landauer), Dessin du projet Grand Balcon, 2022

Musée des Beaux-Arts Brest métropole : 

Louis-Nicolas Van Blarenberghe (Lille, 1716 – Fontainebleau, 1794), Vue du port de Brest (vue prise de la terrasse des Capucins) (inv. 981.18.1), 1774, huile sur toile, 125,5 cm x 194 cm

Claude Jean-Baptiste Jallier de Savault (?, 1738 – Paris, 1807), Projet de place Louis XVI à Brest (inv. 979.3.1), 4/4 du XVIIIème siècle, aquarelle et encre noire sur papier, 35,2 cm x 64,6 cm

Georges Muller, d’après Alfred Guesdon (Nantes 1808 – Nantes, 1876), Brest, vue générale du Port prise de la Rade (série Voyage aérien en France) (inv. 964.5.1), vers 1850, lithographie sur papier, 40,1 cm x 56,6 cm

Charles Villemin, d’après Alfred Guesdon (Nantes 1808 – Nantes, 1876), Brest, vue de la Ville et de la Rade prise des Glacis (série Voyage aérien en France) (inv. 960.13.25), vers 1850, lithographie aquarellée sur papier, 54,9 cm x 75,1 cm

Autres / Collections particulières (France) :

Brest, port océanique, plan commercialisé en 1919

Eugène Freyssinet, Pont Albert Louppe, photographie des années 1930

Construction du pont Albert-Louppe, de la brochure Le pont Albert Louppe, Finistère, éditée par la Société anonyme des entreprises Limousin en 1930

Frontispice du livre Brest écrit par Pierre Mac Orlan, gravure de Pierre Falké, 1926, Paris, éd. Emile-Paul frères

Gare de Brest, arch. Urbain Cassan, 1937, photographie argentique

Brest en ruines, au lendemain du siège, 1944, photographie argentique

Brest après la guerre, photographie argentique

Jean-Baptiste Mathon, Place de la Trésorerie, Brest, dessin aquarellé, 1948, originaux perdus

Jean-Baptiste Mathon, Rue de Siam, les Portiques, Brest, dessin aquarellé, 1948, originaux perdus

Place de la Liberté et perspective de la rue de Siam vues de l’Hôtel de ville, années 1980, photographie argentique

Anonyme, Proposition pour la place de la Liberté et le square Mathon, Concours d’idées, dessin, 1980, ADEUPA.

Yves Steff & Maxime Giraud-Mangin, New York’s sister, projet pour le Concours d’idées, dessin, 1980

Renovierte Fassaden von Wohnblöcken aus der sozialistischen Ära, Dresden, Foto Quentin Arnaud, 2021 

Kunsthofpassage, Neustadt, Dresden, Arch. Heike Böttcher, 1999, photographies numériques 2022

Jean-François Mollière, Le Plateau des Capucins en travaux, avril 2016

Frédéric Le Mouillour, Brest. Quartier de Kérigonan, 2013

Stéphane Couturier, Place Georg Treu à Dresde, photographie de la série Archéologie urbaine, 1997

Gwenaëlle Magadur et Sylvain Le Stum, La ville en mutation, 2006-2011, Proposition d’installations sur les rives de la Penfeld, Dessins des origines du quartier de Recouvrance, rive droite et du quartier des Sept Saints, rive gauche. Dans le cadre de la résidence conjointe plasticien/architecte, soutenue par la DRAC Bretagne et la ville de Brest

Gwenaëlle Magadur, La carte de la Ligne bleue, 2006, La carte de la Ligne Bleue, proposée en 2006 pour une forme pérenne, marque la « petite ceinture des remparts », historiquement antérieure à la grande. Rives droite et gauche de la Penfeld.

Gwenaëlle Magadur, La Ligne Bleue, Brest, 2000, Carrefour de la rue Antoine de Saint-Exupéry et Pierre Loti. Rive droite de la Penfeld. Place de la Liberté. Avenue Georges Clémenceau. Rive gauche de la Penfeld. Installation éphémère réalisée avec le soutien de la ville de Brest, du département du Finistère et de la région Bretagne, La Ligne Bleue marque la « grande ceinture des remparts ».

Wen2, Images de Brest : Le Vauban, La Recouvrance, Triskell

Akademie der Künste Berlin:

Hans Scharoun, Entwurf zum Wettbewerb von 1920 für das Deutsche Hygiene-Museum, im Hintergrund der Zwinger, Baukunstarchiv der Akademie der Künste Berlin, Hans-Scharoun-Archiv Nr. 1228 Pl.28/11

Architekturmuseum TU München:

Peter Birkenholz, Zeichnung Kugelhausstadt, 1927, Architekturmuseum der TU München, Sign. bir-369-4

Bundesarchiv Koblenz:

Ulrich Häßler, Kulturpalast Dresden (Arch. Leopold Weil & Klaus Wever, 1966-69), 1985, Bild_183-1985-0918-026

Cinémathèque de Bretagne

Ce Brest dont il ne restait rien, Jean Le Goualch, 1944 à 1964, 16mm, noir et blanc, sonore, n°4597 : https://www.cinematheque-bretagne.bzh/base-documentaire-ce-brest-dont-il-ne-restait-rien-426-4597-0-1.html?ref=7538b411cc12adf993b5b55c8a450853

Archives américaines 4 / 208-UN-1041, National Archives and Record Administration (at College Park) ,1942 à 1945, noir et blanc, sonore, n°25720 : https://www.cinematheque-bretagne.bzh/base-documentaire-archives-américaines-4-426-25720-0-1.html?ref=eb1dcbdc0efa0f8dd11cffb4a0e6adfb

Gemäldegalerie Alter Meister Dresden:

Bernardo Bellotto, genannt Canaletto oder Canaletto der Jüngere, Dresden vom rechten Ufer der Elbe aus gesehen, unterhalb der Augustusbrücke, 1747, Öl auf Leinwand 

Bernardo Bellotto, genannt Canaletto oder Canaletto der Jüngere, Ansicht von Dresden. Der Neumarkt in Dresden vor Jüdenhofe, mit Frauenkirche im Hintergrund, 1748, Öl auf Leinwand

Hygiene-Museum Dresden:

Gussy Hippold-Ahnert, Badeanstalt am Blauen Wunder, 1935, Aquarell, DHMD 1995/56

Landesamt für Denkmalpflege Sachsen:

Hans Richter (14.04.1882 Königswalde/Böhmen – 10.12.1971 Dresden), Dresden, Hochhaus am Pirnaischen Platz, Ansicht von Osten mit Umgebung (angeschnitten), um 1930, bezeichnet in der Darstellung u. r. mit Bleistift „1930 HR.“ (ligiert), auf dem Blatt u. l. auf aufgeklebtem Papier maschinenschriftlich „hochhaus pirnaischer platz // blick von der grunaer straße“, Bleistift auf Zeichenkarton, Blatt 69,8/70,0 cm x 49,4/49,7 cm (unregelmäßig), LfD Sachsen, Plansammlung, Inv.-Nr. 2019/1

SLUB Dresden Deutsche Fotothek:

Hahn, Walter: Dresden. Hauptbahnhof. Gleisanlagen, Empfangsgebäude., Bahnsteighalle. Luftbild-Schrägaufnahme von Südosten, 1925.05, Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0304975, Negativ (Glas, 4 x 5 inch, schwarzweiß)

Hahn, Walter: Dresden-Striesen. Stadtteilansicht mit Waldersee-Platz (Stresemannplatz). Luftbild-Schrägaufnahme von Osten, 1924, Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0305774, Originalnegativ (Glas, 10 x 15 cm, schwarzweiß)

Hahn, Walter: Dresden. Blick vom Rathausturm mit Skulptur auf die zerstörte Innenstadt, 1945, Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0314636, Negativ (Glas, 13 x 18 cm, schwarzweiß)

Hahn, Walter: Südvorstadt mit Landgericht, Blick nach Nordosten, 1932, Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0310213, Originalnegativ (Glas, 13 x 18 cm, schwarzweiß)

Peter, Richard sen.: Dresden nach der Bombardierung vom 13./14. Februar 1945, nach 1945.09.17, Aufn.-Nr.: df_ps_0000364_001, Originalnegativ (Kunststoff (Zellulosenitrat), 24/36 mm, schwarzweiß)

Peter, Richard sen.: Dresden. Zerstörtes Lutherdenkmal vor der Ruine der Frauenkirche, nach 1945.09.17, Aufn.-Nr.: df_ps_0000385_001, Originalnegativ (Kunststoff (Zellulosenitrat), 3/4 cm, schwarzweiß)

Peter, Richard sen.: Pragerstraße, Pusteblumenbrunnen / Am Pusteblumen Brunnen, 1968, Pragerstr., Aufn.-Nr.: df_ps_0002955, Originalnegativ (Kunststoff, 6/9 cm, schwarzweiß)

Peter, Richard sen.: Wasserspiel mit Schalen, um 1975, Aufn.-Nr.: df_ps_0001024, Originalnegativ (Kunststoff, 6/6 cm, schwarzweiß)

Peter, Richard sen.: Blick zum Interhotel “Newa” (links; 1968-1970; C. Kaiser, M. Arlt, H. Fuhrmann, J. Weinert) und zu Appartementhochhäusern (1965-1966; J. Kaiser, P. Schramm), 1973, Aufn.-Nr.: df_ps_0001006, Originalnegativ (Kunststoff, 6 x 6 cm, schwarzweiß)

Bauwerk: Frauenkirche, Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0138038, Negativ (schwarzweiß)

Möbius, Walter: Ruine der Frauenkirche mit weidenden Schafen, Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0135395, Reproduktionsnegativ (Kunststoff, 13 x 18 cm, schwarzweiß)

Bauwerk: Hotel Newa, Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0188254, Originalnegativ (Kunststoff, 13 x 18 cm, schwarzweiß)

Johann Christoph Knöffel, Frauenkirche, Schnitt, ohne Datum (1720er Jahre), Landesamt für Denkmalpflege Sachsen, Repro Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0050880, Negativ (schwarzweiß)

Meser, C.F.: Blick von der Brühlschen Terrasse auf die Hofkirche, Radierung, um 1825, Aufn.-Nr.: df_dk_0013303, Datensatz (color)

François de Cuvilliés der Ältere: Fiktive Planzeichnung zur Neubebauung Königlichen Residenz, Projekt zur Entfestigung von Dresden, Handzeichnung, um 1761, 2020, Aufn.-Nr.: df_dk_0013309, Datensatz (color), SächsHStA, 12884, Karten und Risse, F 145; Nr. 12a

Pöppelmann, Dresden. Zwinger. Entwurf Torturm, 2006, Aufn.-Nr.: df_dz_0000001
Datensatz(color)

Bernardo Bellotto, genannt Canaletto oder Canaletto der Jüngere, Ansicht der eingestürzten Kreuzkirche in Dresden, 1765, Kupferstich ; 63 x 47 cm, Aufn.-Nr.: df_dk_0003827, Datensatz (color)

Bässler, Wilhelm: Ansicht vom Bau der Marienbrücke, Lithographie, 1849, Aufn.-Nr.: df_dk_0008829, Datensatz (color)

Reinecke, Hans: Panorama der Augustusbrücke und des Neustädter Ufers in Dresden, 1991, Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0266677, Originalnegativ (Kunststoff, 13/18 cm, schwarzweiß)

Möbius, Walter: Dresden-Altstadt, Almarkt. Blick vom ehem. Modehaus Möbius über Baustelleneinrichtungen gegen Wohn- und Geschäftshäuser, Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0127231, Originalnegativ (Glas, 13/18 cm, schwarzweiß)

Nagel, Heinz: Dresden, Ansicht vom Dach des Ständehauses über den Altmarkt nach Südsüdwest, 1957.05, Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0134776, Originalnegativ (Glas, 13 x 18 cm, schwarzweiß)

Döring, Gerhard: Blick vom Schloßturm über die Ernst-Thälmann-Straße (Wilsdruffer Straße) zum Altmarkt, Rathausturm und Kreuzkirche nach Südosten, 1965.08, Aufn.-Nr.: df_hauptkatalog_0163062, Originalnegativ (Glas, 13 x 18 cm, schwarzweiß)

Höhne, Erich & Pohl, Erich: Dresden, Altmarkt, Neubebauung, Oktober 1954, Aufn.-Nr.: df_hp_0005554_017, Negativ

Höhne, Erich & Pohl, Erich: Dresden, Altmarkt. Neubebauung, Walter Weidauer auf der Baustelle – Blick zur Ruine der Sophienkirche, September 1953, Aufn.-Nr.: df_hp_0005652_001, Negativ

Staatliche Kunstsammlungen Dresden:

Wilhelm Rudolph, Frauenkirche in Dresden, o.J., Lithografie 37,8 x 39,9 cm, Kunstfonds, © SKD, Foto: Sabine Ulbrich

Wilhelm Rudolph, Zöllner Straße, undatiert (nach 1945), Holzschnitt, Handruck, 53,5 x 76,2 cm, Kunstfonds © SKD, Foto: Stefanie Recsko

Georg Christian Fritzsche Aufzug der Wagen und Reiter zum Damenfest am 6. Juni 1709 … Amphitheater von M. D. Pöppelmann und Johann Friedrich Karcher, Kupferstichkabinett 

Stadtarchiv Dresden:

Herbert Schneider, Vorschlag für den Wiederaufbau von Dresden, 1946, Stadtarchiv Dresden, 6.4.40.1 Stadtplanungsamt Bildstelle, Nr. XIII5156, Fotograf/in unbekannt

Fritz Müller, Neues Dresden, Entwurf 1946, Landeshauptstadt Dresden, Stadtplanungsamt, Schlüssel XIII5070

Hanns Hopp, Neues Dresden, 1946, Perspektive der Stadtmitte vom Hauptbahnhof zum Altmarkt (G. Wiesemann in ihrer Monographie zu Hanns Hopp [2000]”)

Mart Stam, Aufbauplan, 1946, Landeshauptstadt Dresden, Stadtplanungsamt, Schlüssel XIII4018

Prager Straße vom Newa ausgesehen, 1970, 6.4.40.1 Stadtplanungsamt Bildstelle, Nr. I6869, Fotograf·in unbekannt

Stadtmuseum Dresden: 

Oswald Enterlein, Entwurf für ein Kulturhaus am Altmarkt, 1954, SMD/SD/2021/00203

Horst Naumann, Plakat Das neue Dresden. Ausstellung vom Marz – Juni 1946 in der Stadthalle am Nordplatz, SMD/SP/1985/01050

Andere / Privatsammlungen (Deutschland):

Klaus Willem Sitzmann, Photographie Frauenkirche & Neumarkt

Birgit Schuh, Schokofluss, Dresden, 2011  

Kirsten Kaiser, Mnemosyne, Wasserkunstwerk der Dresdner Sezession 89 e.V., Dresden, 1993-2000

Kraftwerk Dresden Mitte, Fotograf: Oliver Killig¨

Nils Schinker, Stadtentwicklung Dresdens 1919 bis 1933 (in Rot die neuen Gebäude aus den 1920er und 1930er Jahren

Wikipedia:

Dresden-Äußere Neustadt, Böhmische Straße, August 1993

Bunte Republik Neustadt Dresden

Universitè de Bretagne Occidentale

Ivana Radovanovic, Converging Visions, 2023