Nouzové domky Kerédern, kolem roku 1950, archives municipales de Brest

Po válce začala rychlá obnova centra Brestu. Obyvatelé byli ubytováni v dočasných sídlištích, která se skládala výhradně z kasáren. Tyto malé dřevěné domky, které představovaly záchranné nouzové řešení, dodali Američané částečně ve formě stavebnic.

Fotografie z městského archivu zachycuje sídliště Kerédern, které vyrostlo uprostřed krajiny jako malé město. Chatrče uspořádané v pravidelných řadách byly vybaveny zařízením, k němuž mnozí obyvatelé Brestu před válkou neměli přístup. Každý dům měl číslo, které se stalo adresou jeho obyvatele, jenž v něm byl za malý poplatek ubytován. Ulice neměly žádná jména. Všechny chatrče vypadaly stejně, měnila se jen jejich velikost.

Navzdory této zdánlivé strohosti byl život v kasárnách organizován s nadšením a solidaritou. Po několik let se zde utvářela jakási sociální utopie, která nebyla předem promyšlená. Lidé díky ní uvěřili v možnost kolektivního štěstí, což ilustrujíděti hrající si společně na ulici a sousedé sdílející jídlo.

Obyvatelé chatrčí postupně přilnuli ke svým dočasným domovům, které si přizpůsobili podle svých představ a které nikdy nechtěli opustit. Pro některé z nich bylo stěhování do bytových domů velmi bolestivé.

^{Sonia de Puineuf}